Výlet do Ústí - za trest nebo za odměnu
Tak jsem se rozhodla, že se nakonec pochlubím o svojí absolutní neschopnosti, proč přidání 8.kapči tak trvá.
Všechno to začalo v pátek 25.9.2009, kdy jsme se třídou jeli do Ústí n. L. ten den byl podezřelej už kvůli tomu luxusnímu autobusu co pro nás ráno přijel před onu budovu, kterou hrdě nazýváme škola, kdybych věděla co všechno se mi ten den přihodí asi bych snad i podplatila řidiče toho luxusního autobusu co spíš vypadal jako levnej hošan než řidič autobusu, aby mě odvezl zase domů (ne, že bych měla něco proti yaoi ale co je moc to je moc,jen škoda, že jsem si ho nevyfotila, aby z toho zjevu mělo požitek víc lidí)
Bylo to asi takhle: v Lovosicích nás vykopnul z busu, kde jsme se nalodili na parníček Porta bohemica
do toho ještě 4 pošahaný učitelky, X důchodců - vážně, výletní lodě by měli být povoleny jen do určitýho věku, 30 dětí sebevědomě si říkající studenti z toho 2 kluky co se vás celej den snaží zbalit, 1 páreček, co jim s tim všemožně pomáhá, 1 kluka, kterýho byste nejradši za jeho blbý kecy poslali přes palubu, 3 potrhlý kámošky, co objevily kulatý lodní okýnka a WC týhle lodi a 1 kámoška, co vás s klidným svědomím nechá na pospas těm třem.
Po chvíli jsem podlehla většině a hádala se s holkama, kterej dům na pobřeží Labe je hezčí tím pádem sbohem snaho napsat něco při hodině a půl plavby
Malá rada - NIKDY při nastupování nebo vystupování z lodě nedávejte přednost důchodcům, sem si myslela, že na tý lodi strávim zbytek mýho krátkýho života
Vylodili jsme se kousek od Zdymadel, přes který jsme přešli směrem na hrad Střekov, bože ten průvodce už taky docela vypadal jako oživlá fosilie
bohužel fotku pana průvodce už jsem nenašla.
Takže na hradě jsme byli celou hodinu a pak jste měli vidět ty fofry abysme stihli autobus do centra na oběd.
Po krátké úvaze jsme se s kámoškou rozhodly, že se stěhujeme do Ústí, protože takoví kawaiii japončíky tady ve městě nemáme.
Nooo, nakonec jsme pak místo do mekáče šli na pizzu a protože jsme měli ještě dost času našli jsme s kámoškou pár metrů od místa našeho srazu parádní knihkupectví strašně nás uchvátila jedna doufám, že aspoň trochu morbidní knížka Krev života
Potom jsme ještě lítli na vlak, do kterýho jsme se jen taktak všichni vešli a uznejte sami, že v tomhle presu se prostě psát nedá
Takže se to pokusím napravit co nejdřív, jelikož limit jste kupodivu splnili i já se co nejrychleji pokusím splnit svůj slib.