Kuraičin koutek

Teplota v místnosti prudce klesla. Závěsy pokryl led a kolem stropních světel se srážela v tlustých vrstvách námraza.

Žhavící vlákna v žárovkách se svraštila a zmatněla, zatímco svíčky, které rašily z každého kousku rovné plochy jako trsy muchomůrek, tiše skomíraly.

Zšeřelý pokoj naplnil dusivý žlutý oblak síry, v němž se svíjely a vířily nezřetelné černé stíny.

Z velké dálky sem doléhal zoufalý křik mnoha hlasů.

Cosi zvenčí zatlačilo na dveře vedoucí na podestu.

Vyboulily se dovnitř, dřevo zasténalo. Po podlaze se rozeběhly kroky neviditelných nohou, zatímco zpoza postele i zpod stolu šeptala neviditelná ústa nevýslovné hrůzy.

Sirný oblak se proměnil v mohutný sloup dýmu, z nějž vystřelovala tenká vlákna a olizovala vzduch před sebou jako jazyky, než se opět stáhla.

Sloup visel nad středem pentagramu a vybublával výš a výš ke stropu, jako láva z vybuchující sopky.

Nastala stěží postřehnutelná pauza. Vzápětí se v srdci dýmu zhmotnily dvě žluté oči.

Hele, dělal to prvně. Chtěl jsem ho vyděsit.

A povedlo se mi to. Ten tmavovlasý kluk stál ve vlastním pentagramu, o něco menším, zaplněným jinými runami, asi metr od toho hlavního. Byl bledý jako smrt a třásl se jako suchý list ve vichřici.

Zuby mu drkotaly, rty se chvěly. Z čela mu stékaly kapky potu, a než dopadly na zem, změnily se v led.

Cinkaly o podlahu jako krupobití.

Prima, ale co z toho? Vždyť mu bylo sotva dvanáct. Vykulené oči, propadlé tváře. Jednoho moc neuspokojí vyděsit k smrti hubené děcko.¹

Tak jsem se tam jen tak vznášel, čekal a doufal, že mu nebude trvat moc dlouho, než se dostane k zapuzovacímu zaklínadlu. Abych se nějak zabavil, Vyfukoval jsem modré plamínky a nechával je olizovat vnitřní stranu pentagramu, jako by se pokoušely proniknout ven a vrhnout se na něj.

Jenom blafování, samozřejmě.

Už jsem si to proklepnul a kruh byl nakreslený celkem slušně. Bohužel, nikde žádná chyba v písmu ani ve výslovnosti.

Konečně to začalo vypadat, že utřinos sbírá odvahu, aby promluvil.

Pohnul rty způsobem, který naznačoval, že nejde jen o třas vyvolaný hrůzou. Nechal jsem modrý oheň vyhasnout a nahradil ho odporným puchem.

Opravdu promluvil. Spíš zapištěl.

„J-j-já… t-t-ti… přikazuji, abys…” Tak dělej! „…m-m-mi s-s-sdělil s-s-svoje jméno.”

Tak tihle mladí většinou začínají. Zbytečné tlachy. Moc dobře věděl, jak se jmenuju, a já věděl, že to ví; jinak by mě přece nedokázal přivolat. Potřebujete správná slova, správné úkony a nejvíc ze všeho správné jméno. To není jako mávnout si na taxík – když voláte démona, nedorazí ten, co má náhodou zrovna volno.

Zvolil jsem zvučný hluboký sametový hlas, takový, který duní ze všech stran a zároveň odnikud a zelenáčům se z něj ježí vlasy.

Všiml jsem si, že prcek při tom zvuku přidušeně polkl. Výborně – takže není úplný pitomec. Ví, kdo jsem a co jsem zač. Zná moji pověst.

Když se mu konečně podařilo spolknout knedlík v krku, ozval se zas.

„Z-z-znovu ti káži, bys odpověděl. Jsi t-t-ten B-Bartimaeus, jenž byl v dobách dávných povolán, by opravil hradby Prahy?”

Ten kluk chtěl fakt mrhat časem. Kdo jiný by to asi tak byl? Při odpovědi jsem trochu zesílil zvuk. Led na žárovkách praskal jako připálený cukr. *pozn. opis. Tak tohle je fakt difný přirovnání, ale asi to bude tím, že jsem ještě nikdy neviděla připálenej cukr*

Okno za špinavými závěsy jiskřilo a drnčelo. Kluk se kolébal dopředu a dozadu.

„Jsem Bartimaeus. Jsem Sakhr al-Džinni, N’gorso Mocný a Had se stříbrným peřím! To já opět vybudoval hradby Uruku, Karnaku a Prahy. Rozprávěl jsem se Šalamounem. Běhal jsem s bizoními otci z prérií. Bděl jsem nad Velkým Zimbabwe, než jeho hradby popadaly a na tamějším lidu si pochutnali šakali. Jsem Bartimaeus! Neuznávám žádného pána. Takže já na oplátku přikazuju odpovědět tobě, kluku. Kdo jsi, že ses odvážil mě povolat?”

Působivý projev, co? A náhodou je to všechno pravda, což ten dojem umocňuje. A nevykládal jsem to jen proto, abych se vytahoval. Trochu jsem doufal, že toho holobrádka zastraším tak, aby mi vyklopil svoje jméno, což by mi poskytlo slušnou výhodu, až se ke mně otočí zády.²

„Při poutech kruhu, hrotech pentagramu a řetězu run, já jsem tvůj pán! Podrobíš se mé vůli!”

Slyšet tuhle obehranou písničku z úst takového nedochůdčete, a ještě zpívanou tak hloupě přeskakujícím hlasem, to byla mimořádná otrava. *pozn. opis. Tak trochu mi připomíná Shikamara*

Potlačil jsem nutkání vytmavit mu, co si o tom myslím, a pronesl obvyklou odpověď. Hlavně ať to mám co nejdřív z krku.

Připouštím, že jsem byl už celkem překvapený. Většina začátečníků se nejdřív rozhlídne, než se začne vyptávat. Jak se říká, omrkávají si terén, nakukují do výlohy, ale mají moc nahnáno, aby to zkusili naostro. A taky se často nestává, aby zelenáči jako tenhle skrček vyvolávali bytosti mého kalibru.

Kluk si odkašlal. Tohle byla jeho chvíle. Na to se připravoval. Snil o tom léta, místo aby ležel v posteli a myslel na závodní auta nebo na holky. Zachmuřeně jsem čekal na tu ubohoučkou žádost. Tak copak to bude? Dost často chtěli, abych zvedl do vzduchu nějaký předmět nebo ho přesunul z jedné strany místnosti na druhou. Třeba si bude přát, abych stvořil nějakou iluzi. To by mohla bít legrace: určitě by se našel způsob, jak si jeho žádost nesprávně vyložit a nahnat mu strach.³

„Přikazuji ti, abys odnesl z domu Simona Lovelace Amulet Samarkandu a přinesl mi ho, až tě zítra za úsvitu povolám.”

„Přikazuji ti, abys odnesl – “

„Jasně, já tě slyšel.” Nechtěl jsem, aby to vyznělo tak otráveně. Prostě mi to uklouzlo a můj velebný hlas taky trochu ztratil na působivosti.

„Moment!” Žaludek se mi sevřel nevolností, která se dostavuje vždycky, když vás propouštějí. Jako by se vám někdo snažil vytáhnout vnitřnosti z těla skrz záda. Musejí to opakovat třikrát, aby se vás zbavili, pokud jste vážně odhodlaní se chvíli zdržet. Ačkoli to většinou nejste. Ale tentokrát jsem zůstal na místě – dvě zářící oči v oparu rozzuřeně bublajícího dýmu.

„Víš vůbec, co po mně chceš, chlapečku?” 

„Nesmím s tebou rozmlouvati, rozprávěti ni zapřádati hovor, ni přistupovati na jakékoli sázky, hádanky či hazardní hry, ni – “

„Nemám vůbec chuť rozprávěti s nanicovatým usmrkancem, to mi věř, takže si ty našprtaný kecy strč za klobouk. Někdo tě využívá. Kdo to je – asi tvůj mistr, ne? Starý zbabělec, co se schovává za nedochůdče.” Nechal jsem dým trochu ustoupit a poprvé ukázal svou siluetu, matně se vlnící ve stínech.

„Zahráváš si s ohněm hned dvojnásob, jestli se chystáš mým prostřednictvím okrást opravdového mága. Kde to jsme? V Londýně?”

Přikývl. No jasně, Londýn. Studený, vlhký městský dům. Přes jedovaté zplodiny jsem si pokoj prohlédl.

Nízký strop, tapety, které se na okrajích odchlipovaly, na zdi osamělá vybledlá rytina.

Byla to ponurá holandská krajina – divná volba na malého kluka. Čekal bych spíš popové hvězdy, fotbalisty…

Ačkoli většina mágů už od mládí sází na tradice.

„Chlapče…” Můj hlas zvláčněl a zesmutněl.

„Svět je tak krutý a ty z něj ještě moc neznáš.”

„Já se tě nebojím. Dal jsem ti příkaz a nařizuji ti, abys odešel.”

Druhé propuštění. Měl jsem pocit, jako by mi přes vnitřnosti přejížděl parní válec. Cítil jsem, jak se můj obrys zachvěl, zamihotal. Ten holobrádek měl moc, i když byl ještě malý.

„Já nejsem ten, koho by ses měl bát, aspoň ne teď. Až Simon Lovelace zjistí, že se mu ztratil amulet, půjde po tobě osobně. A neušetří tě kvůli tvému mládí.”

„Jsi povinen splnit můj rozkaz.”

„To je fakt.” Musel jsem mu přiznat, že je vytrvalý. A pěkně hloupý.

Pohnul rukou. Zaslechl jsem první slabiku Systémového skřipce. Chystal se mi způsobit bolest.

Takže jsem vysmahnul. Se žádnými zvláštními efekty jsem se nenamáhal.

¹Všichni by se mnou v tomhle nesouhlasili. Najdou se takoví, co jim to připadá jako skvělá zábava. Hledají stále nové nenápadně odporné podoby, v nichž se mohou zjevit a mučit ty, kdo je povolali. Obvykle můžete maximálně doufat, že z toho dotyčný později bude mít pořádné noční můry, ovšem čas od času jsou tyhle finty tak úspěšné, že učeň skutečně zpanikaří a vystoupí z ochranného kruhu.

Pak je všechno bezva – teda pro nás. Ale je to nebezpečná hra. Často bývají až moc dobře vycvičení. A potom vyrostou a začnou se mstít.

²Samozřejmě, dokud jsem trčel v pentagramu, nemohl jsem dělat nic. Ale časem si už vyčíhám šanci, abych si prověřil, co je zač, a našel nějaké slabé stránky nebo hříšky z minulosti, kterých bych mohl využít. Všichni něco takového mají. Totiž, vy všichni něco takového máte.

³Jednou si jeden mág přál, abych mu ukázal obraz jeho životní lásky. Obstaral jsem mu zrcadlo.