Kuraičin koutek

Sasuke se zabijáckým výrazem vrhl na Shakira s napřaženou katanou, připraven mu jedinou ránou setnout hlavu.

I když si modrovlásek jakž takž zafixoval polámaná žebra, stále se nemohl pohybovat s takovou lehkostí jako před tím.

Snažil se nashromáždit co nejvíce chakry, aby měl proti černovláskovi aspoň nějakou obranu.

Opatrně zvedl ruku a chystal se vytáhnout svoji katanu z pouzdra, ale nic nenahmatal.

Při té ráně mu jeho oblíbená zbraň vypadla z ruky a teď leží někde opodál kamene, o který se zastavil.

Shakiro už se loučil se životem, protože věděl, že Sasukemu by neunikl ani, kdyby se mu povedlo první útok vykrýt.

Černovlásek už byl tak blízko, že stačilo jediné máchnutí katany a sťal by Shakirovi hlavu.

Modrovlásek zavřel oči, aby se nemusel dívat do Sasukeho vyčítavého a zklamaného černého pohledu, který si tak zamiloval.

Čekal ránu, každou chvíli už se musí Sasukeho katana zarýt do jeho krku, každou chvíli by měl nastat konec jeho života, ale nic se nedělo.

Před ním stál Itachi s kunaiem v ruce, bráníc tak svému mladšímu bratrovi, aby Shakira jakkoli zranil.

Ten však jen s úsměvem zakroutil hlavou a dál se mu vysmíval do obličeje.

„Na to zapomeň, bratříčku, nemůžu ti dovolit zabít někoho tak pěkného.” Popíchl ho černovlásek ještě víc.

„Pak vás tedy zabiju oba a vykonám tak svou pomstu.” Zavrčel Sasuke a s trhnutím rozpojil jejich zkřížené zbraně.

Itachi propukl v hysterický smích.

„Vážně si myslíš, pošetilý bratříčku, že bych se nechal tak snadno zabít zrovna někým jako jsi ty?” nemohl si odpustit další poznámku černovlásek.

Sasuke zaskřípal zuby a s napřaženou jiskřící katanou se vrhl na svého staršího bratra.

Itachi ho jen pobaveně sledoval a s neuvěřitelnou lehkostí se všem Sasukeho útokům vyhýbal.

Ten se ale nehodlal tak snadno vzdát, k Orochimarovi se přidal jen proto, aby byl silnější než jeho starší bratr a dokázal ho porazit.

Teď zkrátka nesmí zklamat ani svůj klan ani sebe.

Opakovaně útočil na Itachiho všemi možnými zbraněmi, které měl právě po ruce nebo na něj používal všelijaká starobylá a dávno zapomenutá jutsu, jenž ho učil Orochimaru.

Bohužel jeho bratr se všem těm útokům bez problémů vyhýbal.

Použil dokonce už i Sharingan, ale proti tomu Itachiho neměl šanci.

Začínal z toho všeho být dost unavený a cítil, jak mu dochází chakra, jako tenkrát když bojoval proti Kisamemu.

Vzpomněl si najednou na ten příšerný boj, kde přišel málem o život.

Tenkrát ho Shakiro zachránil, ale jak to tak vypadá, nemá v plánu mu dnes pomoc.

Dnes tu oba stojí na opačném konci bojiště a oba se ze všech sil snaží přežít.

Znovu začal myslet na Shakira, jak to, že si ničeho nevšiml, jak to, že mohl být tak slepý, tak hloupý a tak naivní, aby si myslel, že to sním modrovlásek myslí vážně.

Hned ho mohlo napadnout, že to všechno dělá jen proto, aby se dostal k Orochimarovi.

Jenže jak to, že ho Orochimaru div nepřivítal s otevřenou náručí.

Vždyť podle jeho i Shakirova chování se museli znát opravdu dobře.

Už jen kvůli tomu, jak ho tenkrát bez námitek poslechl, když ho polomrtvého přinesl zpět do sídla a vrátil mu těch několik vzpomínek na jejich společnou cestu.

Nemohl pochopit, jak mohl předstírat i jejich milování.

Při té vzpomínce mu po celém těle proběhlo příjemné mravenčení.

Sasuke se nechával unášet vzpomínkami na Shakira což byla ta největší chyba, jakou mohl udělat.

Až moc pozdě si uvědomil, jakou hloupost právě provedl.

 Zmateně vzhlédl a setkal se s rudým pohledem svého staršího bratra.

Jediné co pak stihl ještě udělat, bylo nasupené zaklení.

Poté se ocitl v černobílém světě, který tak dobře znal.

Zmateně se rozhlížel po okolí a hledal Itachiho.

Z ničeho nic se mu před očima objevil ten samý výjev, který mu dodnes přivádí noční můry.

Znovu a znovu se mu před očima opakovala scéna s tím, kdy Itachi vraždí jeho rodiče a oni tam pak nehybně leží na zemi v kaluži krve.

Shakiro stál opodál, opíral se o kmen stromu nedaleko Gaary a smutně sledoval, jak si Itachi vychutnává mučení svého mladšího bratra.

Po chvíli se lesem ozýval uši drásající řev, jenž vycházel z černovláskových rtů.

Modrovlásek nervózně těkal očima po palouku a v duchu prosil Itachiho ať už s tím skončí.

Protože tohle už se prostě nedalo déle vydržet.

Ne, že by mu vadil křik, ale to čí ten křik je.

Černovláskův křik mu doslova drásal srdce a uši.

Sasuke se v černobílém světě svíjel na zemi v agónii, z očí mu proudem tekly slzy jako hrachy a jeho tělem zmítaly křeče.

Z jeho smyslných rtů mu unikaly hlasité vzlyky a steny.

,Tohle nezvládne, v tomhle stavu nemá proti Itachimu žádnou šanci.’ ZauvažovalShakiro nad Sasukeho stavem.

Ten však už jen ležel na zemi a tiše vzlykal, ty krásné hluboké černé oči, ve kterých se ještě nedávno ztrácel, teď byly zastřeny nepřítomným pohledem, nehty si bolestí a hrůzou zarýval do předloktí, až mu z něj po chvíli začala v malých pramíncích téct krev.

„Mami …tati …” šeptal mezi vzlyky.

Itachi se nad stavem svého mladšího bratra opravdu dobře bavil.

Varoval ho, aby za ním přišel, až bude dost silný na to, aby ho porazil, tohle byla jeho chyba.

A navíc, chtěl ublížit jeho Shakirovi, což mu v žádném případě trpět nebude.

I když musel uznat, že by ho docela zajímalo, odkud se zrovna tihle dva znají.

„Tak co bratříčku, pořád si ještě myslíš, že mě zabiješ?” rýpnul si se zadostiučiněním Itachi do Sasukeho, který byl sotva při vědomí.

„C-chcí-pni …” vyšlo po chvíli z mladíkových rtů.

Itachi se hlasitě rozesmál, až dostal Shakiro chuť mu ten úsměv setřít z tváře.

„Jak ubohé můj milý bratříčku.” Prsknul Itachi.

„Dnes zemřeš, osobně se o to postarám.” Zašeptal mu Itachi do ucha, znovu se napřímil a v ruce se mu najednou objevil kunai.

Shakiro sebou trhl, tohle nechtěl, nemůže nechat Sasukeho jen tak zabít, prostě nemůže.

Ale co by měl udělat, jak by Itachimu vysvětloval, aby nechal svého mladšího bratra naživu?

Bylo pozdě, Itachi už se napřahoval, aby svému bratrovi zasadil poslední ránu, jestli teď něco neudělá Sasuke mu jisto jistě zemře.