Kuraičin koutek

,Tak tohle není Suigetsu ani náhodou.’ Došlo mu už trochu pozdě.

Stál tváří v tvář menšímu modrovlasému chlapci, který se docela podobal Suimu a vypadalo to, že má i stejné schopnosti jako on.

Opět vytasil svoji katanu a stoupl si před Gaaru tak, aby k němu Juugo nemohl.

„Pro něco jsme si přišli skrčku a bez toho taky neodejdem!” zvýšil na modrovláska hlas jeho nynější protivník a střelil po něm výhružným pohledem.

„Pak tedy nemáme na vybranou a budeme muset bojovat. Tak snadno se Shukaku nevzdám.” Usmál se na Juuga Shakiro jako by se bavili jen o počasí.

To Juuga vytočilo a on začal pociťovat, jak se ho zmocňuje jeho šílenější já.

Modrovlásek se jen potěšeně usmíval, zřejmě si ani nevšiml, jaký vnitřní souboj zrzek svádí.

Ten jeden úsměv už byl na Juuga prostě moc a on se přestal úplně ovládat.

Chvíli se nic nedělo a Shakiro už se chystal rozpustit ledovou stěnu, když uslyšel nenápadné křupnutí a vzápětí, díky obrovské ráně do hrudi, letěl několik metrů vzduchem, než dopadl na zem, kde po něm zůstala dlouhá rýha, než se zastavil o velký kámen.

Juugo se začal hystericky smát a sledoval jak se rozpláclý modrovlásek snaží vykašlat krev.

Shakiro se držel za hrudník, kde ho příšerně píchalo, že se nemohl skoro vůbec nadechnout.

Modrovlásekovi se bolestí třásly ruce a s údivem sledoval, jak se k němu Juugo blíží.

Sasuke se zarazil, když uslyšel Juugovo hysterický smích a věděl, že je zle.

Shakiro se ze všech sil snažil postavit na vratké nohy, ale ty ho vůbec neposlouchaly a tak zůstal jen bezmocně klečet na zemi.

Juugo už byl skoro u modrovláska a chystal se ho znovu uhodit, a tentokrát mu i zlomit vaz.

„Juugo!” zařval Sasuke zděšeně na svého společníka, který nijak nereagoval.

Shakiro se ještě naposledy pokusil vztyčit před sebou ledovou stěnu, ale sotva napřáhl ruku, projela mu trupem strašlivá bolest.

Přes zaťaté zuby se mu prodral bolestný sten a on se znovu zhroutil na zem.

Jeho pěst se ale zastavila o Sasukeho meč pulsující elektřinou.

Juugo jakoby ani nevnímal, že do něj proudí elektřina, když ho od sebe vší silou Uchiha mladší odstrčil.

Mezi tím se Itachi přemístil k modrovláskovi a snažil se ho nějak dostat na nohy a odvést od zrzka co nejdál.

Shakiro jen se zaťatými zuby kývl a opatrně si prohmatal poraněný hrudník.

Černovlásek sledoval, jak si jemně prohmatává žebra a všiml si i několika malých vyboulenin, které tam stoprocentně být neměly.

Shakiro si lehce přiložil modře zářící dlaň na polámaná žebra a snažil se je nějak zafixovat tím, že si je jakž takž narovnal a lehce zmrazil.

Shakiro se zhluboka vydýchával a snažil se, si setřít zbytky karmínové krve, která se mu usadila v koutcích úst.

„Už mě můžeš pustit.” Špitnul směrem k Uchihovi staršímu, který nevypadal, že by měl v plánu ho v nejbližší době pustit.   

„Ale jistě.” Naklonil se k modrovláskovu oušku Itachi.

Mezi tím se Sasukemu podařilo Juuga spacifikovat a on se od jeho nehybného těla otočil na Shakira právě ve chvíli, když Itachi obmotal svoje ruce kolem modrovláskova těla a cosi mu šeptal do ouška.

V černovláskovi vřela krev, při pohledu na svého staršího bratra jak se plazí po JEHO Shakirovi. 

„Shakiro?” vyplulo z jeho rtů, aniž by si to Sasuke uvědomil.

Modrovlásek zvedl pohled od Itachiho a tak trochu vyděšeně se podíval na Sasukeho, který stál několik metrů od nich a šokovaně si Shakira prohlížel.

Shakiro jen nasucho polkl a v duchu se modlil, aby tady Sasuke nezačal před Itachim vyprávět o jeho pobytu u Orochimaru.

„Co tady děláš?” vysoukal ze sebe nakonec Uchiha mladší a stále si oba konsternovaně prohlížel.

„No co asi.” Odfrknul si pobouřeně Itachi za modrovláska, i když ho dost zajímalo odkud Shakira jeho mladší bratr zná.

Modrovlásek se od něj zhnuseně odtáhl a pátravě si mladšího Uchihu prohlížel.

„Takže pošetilý bratříčku, jestli si aspoň trochu vážíš svýho ubohýho života, měl by ses raději klidit Akatsuki z cesty.” Popíchnul svého mladšího bratra Itachi.

„Akatsuki, takže ty patříš k Akatsuki?!” vykřikl Sasuke a nevěřícně si modrovláska prohlížel.

„Takže to všechno cos před tím dělal, cos říkal, byly jenom lži, aby ses mohl dostat k Orochimarovi?” nechtěl tomu věřit, černovlásek.

Shakiro nasadil netečný výraz, aby zakryl své vnitřní rozpolcení a snažil se znít přesvědčivě.

Věděl, že to co se chystá říct, už zřejmě nikdy nebude moci vzít zpět a nejspíš toho taky bude do smrti litovat, ale teď neměl na vybranou.

„A cos čekal, že bych to mohl myslet vážně, že bych byl tak hloupý a chtěl s tebou zůstat navždy?!

Nebuď naivní Sasuke, kdo by něco takového v dnešní době chtěl?

Neříkej mi, že tys to myslel vážně?” posmíval se mu Shakiro a bylo mu za to, ze sebe samého na nic.

„Proč, jsi prostě kus a já zkrátka nemohl odolat.” Pokrčil zamyšleně rameny modrovlásek.

Sasuke na něj zaraženě třeštil oči a chtělo se mu nehorázně brečet.

Itachi se zoufalostím svého mladšího bratra dobře bavil, ale občas měl menší mezery v rozhovoru, jenž spolu mladíci vedli.

Pochybuji, že jsi ho tenkrát skutečně zabil, když jste spolu bojovali.” Snažil se znít klidně a vyrovnaně což se mu zrovna dvakrát nedařilo.

Na toto téma Itachi zpozorněl, ne že by mu jeho bývalý parťák chyběl, ale docela ho zajímalo, jak to s ním vlastně bylo.

„Ne Kisameho jsem tenkrát skutečně zabil, byl jenom na obtíž, nebyl důvod ho nechávat naživu.” Řekl po pravdě Shakiro.

„Fajn, takže já jsem teď taky na obtíž? Jednou si užít a pak mě odkopnout jako nějakou zbytečnou věc?!” vyhrkl Sasuke dřív, než se stihl zarazit.

„Ty parchante, za tohle mi zaplatíš, nedovolím, abys vyzradil Orochimara, zabiju tě za to, cos mi udělal!” neudržel se, a zplna hrdla začal na modrovláska křičet.

 Shakiro se jen škodolibě usmál, čímž mladšího Uchihu vytočil ještě víc.

„Chcípni!” řval a rozběhl se na něj s napřaženou katanou.