Kap 6.
Černovlasého chlapce z opojného spánku probudilo až hlasité bušení na dveře a čísi hlas.
„Sasuke-kun! Sasuke-kun už jsi vzhůru?” křičel pořád někdo a nevypadalo to, že hodlá přestat, dokud nedostane nějakou odpověď.
Černovlásek si zmateně protřel oči a rozhlédl se po pokoji, kde se nacházel.
Ano, všechno souhlasilo, až na jednu věc, teda spíš osobu, která teď nebyla na místě, kde včerejší noc stoprocentně byla.
Vlastně ta osoba nebyla ani v jeho pokoji.
S trochou očekávání a mírným pocitem zrady se mladík porozhlédl po místnosti, jakoby doufal, že onen nepřítomný si třeba jen zašel do koupelny, ta však byla prázdná jako zbytek pokoje.
„Shakiro …” zašeptal smutně.
„Jo, Kabuto, neměj o mě péči, už jsem vzhůru!” zavrčel pak o poznání hlasitěji a v duchu nadával na adresu toho obrýleného vlezdoprdelky.
„Měl byste si pospíšit Sasuke-kun, Orochimaru pro vás má novou misi, za patnáct minut se máte se svým týmem sejít ve velké hale.” Dodal ještě Kabuto provokativně a s tichým pískáním odešel.
„Moc se neraduj, parchante jeden čtyř okej, však já ti to jednou vrátim.” Brumlal si naštvaně pod vousy *předstírejme, že nějaký má; -)*černovlásek.
Nato pomalu vylezl z postele a s vidinou osvěžující sprchy mířil do koupelny, když mu pohled padl na malý kousek bílého papíru, který ležel na jeho nočním stolku.
Sebral papírek, na kterém bylo úhledným písmem nadepsáno jeho jméno, znovu se usadil na postel, rozložil papírek a začal číst:
Milý Sasuke,
Moc mě mrzí, že jsem s tebou nemohl zůstat déle, sledovat jak se mi probouzíš v náručí
a líbat tvoje sladké rty ale bylo by příliš nápadné, kdybych ráno nebyl ve svém pokoji.
Nechci tě vystavovat většímu riziku, než je nutné.
Proto se ti moc omlouvám a pokusím se ti to vynahradit v co nejbližší možné době.
Shakiro
Sasuke si ten krátký vzkaz ještě několikrát s blaženým výrazem přečetl, než se rozhodl konečně dokončit to, co měl prve v plánu a to dát si sprchu.
Přesně za patnáct minut od doby co Kabuto Sasukeho vzbudil, už čekal černovlásek i se svým týmem ve velkém sále, kam vzápětí dorazil i jejich boss, velkej kápo celý týhle organizace a největší slizoun v okolí, Orochimaru.
„Dostal jsem zprávy od mých tajných agentů v Konoze, že se jim ztratil jejich junchuuriki, do kterého je zapečetěný Kyuubi. Společně se Sunou už po něm vyhlásili pátrání, ale zatím nemají žádné stopy.“ Protáhl slizce Orochimaru a přitom nepřestával propalovat pohledem Sasukeho, jak se snažil zaznamenat jeho jakýkoli pohyb či náznak toho, že by plánoval vrátit se do Konohy či odmítnout splnit jeho další požadavky ohledně toho jinchuurikiho.
„Vaším úkolem tudíž bude pokusit se zjistit kam jinchuuriki zmizel popřípadě sledovat pátrače ze Suny nebo Konohy. Musíte ho ale najít dřív než oni, je mi jedno jak, hlavně mi ho přivedete živého!” zasyčel a přeměřil si všechny čtyři vražedným pohledem.
„Hai!” ozvalo se sborově načež se s hlasitým “puf” přemístili.
Sasuke teď, se zbytkem týmu v patách, rychle skákal z větve na větev hustým lesem směr Konoha.
Jenom by mě zajímalo, kde je Shakiro, uvažoval nad tím černovlásek, co asi právě jeho ledový princ dělá, tak důležitého, že se za ním ani ráno nepřišel podívat.
O několik hodin dříve – Orochimarovo sídlo
„Co tě za mnou přivádí v tak časnou ranní hodinu, Orochimaru?” zeptá se trochu nechápavě a v duchu se děsí, že ho jeho hostitel viděl vycházet ze Sasukeho pokoje.
„No … když už jsi jednou tady tak mě napadlo, že bych mohl tak trochu využít tvých schopností, co říkáš?” zasyčí tiše očekávajíc modrovláskovu odpověď.
„To je od tebe milé takhle využívat návštěvu. Tak co potřebuješ?!” odpoví s úlevou Shakiro.
Orochimaru se vítězně usměje.
„Moji agenti z Konohy mi poslali zprávu o tom, že se jim tam ztratil jeden jinchuuriki.”
„No to je skvělí a ty po mě chceš, abych ho našel a přivedl ti ho, nemám pravdu? Nebo máš ještě nějaký speciální přání?” odtušil Shakiro ironicky.
„Inteligentní jako vždy, že Shakiro?” ušklíbl se potěšeně.
„A tušíš aspoň, kde může být? Mám totiž neodbytný pocit, že mi ještě něco tajíš.”
„Hmm, vlastně máš pravdu. Ty agenti ho stopovali a dostali se až ke skrýši Akatsuki. Ale nemusíš se bát, pošlu za tebou Sasukeho tým, aby ti krali záda.” Začal trochu s obavami, aby ten úkol Shakiro vůbec přijal.
„No tak tos mě teda fakt uklidnil. Není to náhodou ten tým, počkej jak si to vlastně říkájí ... jo, jo už vím, tým Zkazím-na-co-šáhnu, nebo tak nějak nenám pravdu?" rýpnul si trochu Shakiro.
Orochimaru měl na chvíli nutkání toho modrovlasého skrčka uškrtit, ale včas se ovládl a přešel jeho poznámku pouhým zasyčením.
"Akatsuki říkáš? Nechtělo se mi totiž věřit, že bys mi chtěl svěřit něco tak snadného jako je stopování nějakého jivchuurikiho a jakýže démon je do něj zapečetěný?”
„Kyuubi a nesvěřil bych ti ten úkol, kdybych si nemyslel, že se při tom nepobavíš a aspoň tady zatím nepomřeš nudou.”
„Jo dík, že se o mě tak staráš, já tě nemít, žil bych jako normální ninja.”
„Život normálního ninji je nuda.” Pronesl znuděně Orochimaru.
„Tak co bereš to?”
„A mám snad na výběr?”
„Hmm, ne.”
„Tak fajn, beru to.”
„Skvěle, to jsem chtěl slyšet, takže jestli ti to nevadí, můžeš hned vyrazit.”
„To nebyla otázka, tak proč se ptáš?” odsekl mu modrovlásek a začal si balit zbraně a další potřebné vybavení na cestu.
Nakonec dostal od Orochimara mapu a směr, kde se přibližně nachází Akatsuki sídlo.
Shakiro už skákal z větve na větev několik hodin, než se konečně zastavil jen pár metrů před příkrým skalním převisem, ze kterého stékal vodopád dost velký na to, aby zakryl celý vchod do jeskyně, který byl za vodní stěnou dokonale schovaný.
Zhluboka se nadechl a namířil si to rovnou k vodopádu a malému jezírku, kam se vléval.
„Tak jo, dem se pobavit.” Řekne si pro sebe něž, se jeho tělo přemění na masu vody, jenž se vlije do jezírka.
Po chvíli už stojí modrovlásek v nevelké jeskyni a míří si to do hlavního sídla nejhledanější zabijácké organizace všech dob.
Peinova kancelář:
„To mi jako chceš říct, že pořád ještě nevíš kde je?!” řval právě šéf všech těchle zabijáků na svého podřízeného Uchihu staršího.
„Jo, jakoby se najednou vypařil, prostě ho nemůžu nikde najít.” Vztekal se Itachi.
„To si říkáš jeho parťák, když pak ani nevíš kde je?!” začal se rozčilovat ještě víc.
„No a co je mi do toho, že je to můj parťák a laskavě na mě přestaň řvát jak na nějakýho podřadnýho zabijáka, já mám na rozdíl od všech těchle žabařů aspoň nějakou úroveň.”
„No to je od tebe sice hezký ale mi Kisameho potřebujeme, jako jedinej z nás dokáže nejlíp ovládat vodní živel.
Ksakru, když konečně chytíme Kyuubiho, tak se zase vypaří, a to doslova, Kisame, ale ten až se mi dostane pod ruku tak něco zažije, to si teda piš!”
„Hele šéfe je ti dobře?” zeptá se spíš jen ze zvyku, než že by mu na jejich “milovaném” šéfikovi nějak zvlášť záleželo, Itachi a pobaveně sleduje Peina jak rudne.
Ten už se nadechoval pro dosti peprnou odpověď, když za sebou uslyšeli pobavený smích.
Pozn. aut. tak si myslím, že tohle by vám mohlo zase na pár dní stačit.
Určitě už víte, kdo se při vyslechnutí tohohle rozhovoru tak náramně bavil, jestli ne, tak si budete muset počkat na pokryčko, páč vám to teď neřeknu ani náhodou.
Taky bych byla docela ráda, kdyby mi povídku komentovalo víc lidí, než pořád jen jedinej člověk ale i tak moc děkuju Kagome za její komenty, je opravdu zlatíčko.
Zajímaly by mě názory ostatních, jestli se jim povídka líbí, nebo je to naprostej kýč?
A ještě poslední věc, neberte ten dopis moc vážně na takovýhle věci fakt nejsem 
a nakonec pár pictíků:

ehm, ehm, noooo takže řekněme, že Kisameho moc nemusím *nejradši by z něj udělala sushi* můj názor je, že Itachi mohl do týmu klidně vyfásnout někoho tochu hezčího, ale budiš
takže vám sem dám i pár aspoň podle mě docela hezkejch pictíků tohohle .... no, raději no coment (takže se pak nedivte, že ho v povídce zabiju tak rychle a nedám mu skoro žádnou šanci)


noo *neví co říct* on je prostě boží *slint*

já ho chcu domu



tak tohle je opravdu moc vyvedenej pictík


moc se omluvuju, ale ňák mi dochází Sasukeho pictíky

...
(Amami, 26. 8. 2009 23:58)