Série Unknown 2.díl
Sasuke sebou nepatrně trhl, když uslyšel jméno svého “Velkého šéfa”.
Jak může vědět, že patřím zrovna k Orochimarovi, vždyť jsem ho v životě neviděl ani ho neznám a on mě určitě taky ne. Nebo se pletu?
Hlavou se mu honily nejrůznější myšlenky tohoto typu a tak si ani nevšiml, že mu mezi tím Shakiro opatrně, aby mu náhodou ještě víc neublížil, sundal bílou košili, která byla na některých místech potrhaná a začal si připravovat obvazy aby mu aspoň trochu zafixoval polámaná žebra.
Až se dostanou k Orochimarovi, Kabuto už si s ním snadno poradí, měl ho docela rád, byl to totiž až moc příjemný chlapík, až si někdy říkal jak je možný, aby někdo takový mohl dobrovolně sloužit někomu jako je Orochimaru.
Aspoň, že z toho kamarádíčkování s Orochimarem něco má, musel se usmát, když si vzpomněl na to, jak do něj Kabuto kdysi hustil základy medicíny což se mu teď náramně hodilo.
Jak vůbec může vědět jak daleko je odtud Orochimarova tajná skrýš? Kdo to vůbec doopravdy je? Co když chce zabít Orochimara a já jsem jen zástěrka jak se k němu dostat? Ne, to ne, Orochimaru zatím nesmí zemřít, ještě nejsem dost silný, abych dokázal porazit svého bratra, ještě ne!
„Kdo vůbec jsi Shakiro?” začal tiše, ale přesto věděl, že dotazovaný ho až moc dobře slyší.
Shakiro se jen zhluboka nadechl, věděl, že tyhle otázky dřív nebo později přijdou jenom si myslel, že díky Sasukeho zraněním to zas až tak brzo nebude, neměl rád, když o něm někdo věděl příliš mnoho věcí a u tohohle kluka mu to vadilo ještě víc.
„Řekněme, že Orochimaru by mě asi nepřivítal s otevřenou náručí, kdybych mu na návštěvu po letech přinesl jeho mrtvého studenta, kdybych se tak přece jen rozhodl, stejně by trvalo dlouho než bys zemřel a já bych tím akorát marnil svůj drahocenný čas.
Takhle se aspoň pokusím tvůj dosavadní stav stabilizovat, než k němu dojdeme, a jestli přežiješ cestu, Kabuto se o tebe jistě velice rád postará. To je asi tak všechno co ti k mé návštěvě Orochimara mohu říci.” zakončil konverzaci Shakiro.
Sasuke z tohoto zjištění byl ale i tak dost vyvedený z míry, že ho už ani nenapadlo dávat další otázky svému poněkud zvláštnímu zachránci.
Vůbec si nevšiml, že během jejich rozhovoru a poté i jeho rozjímání mu Shakiro obvázal žebra pevně obvazem tak, že se nemohl pomalu ani nadechnout.
„Měl by ses pořádně vyspat, dneska už je pozdě a já jsem taky docela unavený, ale zítra ráno vyrážíme.” řekl jakoby nic a začal připravovat oheň.
Sasuke se najednou taky začal cítit příšerně unavený, i když odpovědi na jeho otázky mu na klidu moc nepřidaly.
Nevěřil mu, ale musel přiznat, že kdyby ho chtěl Shakiro doopravdy zabít nejspíš už by to dávno udělal a nenamáhal by se s ním tahat až sem.
S těmito myšlenkami se mu začaly klížit víčka a po chvíli skutečně usnul bezesným spánkem.
Shakiro ho ještě chvíli pozoroval a poté se pohodlně opřel o kmen nejbližšího stromu, tak aby měl dobrý výhled na celou mítinku, poslouchal zvuky lesa, když i jeho přemohl spánek, ale na rozdíl od Sasukeho spal jen napůl a na půl ucha stále vnímal okolí.
Sasukeho ráno probudila vůně pečeného masa, stočil svůj pohled směrem odkud vůně přichází a do jeho zorného pole mu padne Shakiro, jak se naklání nad ohněm a pomalu otáčí nějaké maso na klacku nad plameny aby bylo dostatečně propečené.
„No to je dost, že jsi se vůbec probudil, máš docela štěstí, protože jinak bych tě tu asi nechal.”, řekl jakoby nic modrovlásek (*to zní blbě*) a docela se i pobavil na Sasukeho zaraženém pohledu.
To je ale baka, on by mě tady snad doopravdy nechal, imbeci,l to by mu Orochimaru spočítal, kdyby mě tady nechal zařvat.
Mezitím už Shakiro doopekl maso a jeden klacík s jídlem podal Sasukemu, ten se na něj jen zle podíval.
„Díky za tvojí pomoc, ne nemusíš se namáhat, já se zvednu klidně sám a k Orochimarovi dojdu taky sám, vůbec si o mně nemusíš dělat starosti!” začal na něj div ne řvát Sasuke, což neměl dělat, protože se až moc nadechoval čímž si způsoboval nesnesitelnou bolest.
Shakiro na něj nejdřív trochu zaraženě koukal, když si všiml bolestné grimasy, která se mu objevila na tváři.
„To už stačí, jestli takhle budeš pokračovat přece jen s tebou nebudu mít takovou práci jakou jsem myslel, zemřeš totiž dřív, než vůbec opustíme tento les.” začal a měřil si ho přísným pohledem při kterém se Sasuke chtě nechtě musel ošít.
Pak odložil klacík s masem zpět nad oheň, přešel k Sasukemu, přiklekl si k němu a bez sebemenšího zaváhání ho opatrně vzal pod pažemi a posadil ho tak, aby seděl opřený o strom.
Ten nejdřív ztuhl, když ucítil jak ho Sahakirovi pevné paže opatrně objaly a zvedly ho do sedu. Na malý okamžik ucítil jeho zvláštní omamnou vůni, kterou nedokázal k ničemu přirovnat. Byla prostě úžasně jemná a při tom i tak sladká a omamná, přesně se k němu hodila.
Než si ji mohl ale pořádně užít Shakiro se od něj odtáhl a vzápětí už mu znovu podával onen klacík s opečeným masem.
„Díky.” zamumlal jen potichu a opatrně se pustil do horkého masa.
Shakira jeho reakce docela překvapila ale raději na ni nereagoval a dělal, že ji přeslechl, čekal spíš, že na něj začne znovu nadávat, když se na něj tak nalepil, vlastně ani pořádně nevěděl proč to udělal.
Prostě si nemohl pomoct jako by ho k němu něco přitahovalo a on pořádně nevěděl co.
Pravda ale je, že se mu tenhle kluk začínal zamlouvat, už jen tou svou arogancí a nadřazeností (pozn. autora : .neplést s nadržeností, děkuji ^-^)
Občas měl chuť mu jednu vrazit a tím ho aspoň trochu pokořit, ale pokaždé se ovládl a vše pečlivě ukryl za masku netečnosti a nezájmu jak o jeho přítomnost tak i názory, což jak vypozoroval, Sasukeho vytáčelo ještě víc.
Když žvýkal opečené maso vzpomněl si na to jak sledoval jeho souboj s tím divným
týpkem, a až teď si uvědomil, že Sasukeho pokořil možná ještě víc než si doopravdy zasloužil už jen tím, jak toho týpka porazil jediným jednoduchý jutsu a tak mu zachránil život zatímco on s ním bojoval bůhví jak dlouho a výsledek taky nebyl zrovna moc efektivní.
Pousmál se, ale co, Sasuke se z toho stejně nezblázní a ještě bude rád když to Orochimarovi nepovím se všemi detaily.
S těmito pomstychtivými myšlenkami dojedl maso a klacík odhodil do uhasínajícího ohně, pak svůj pohled stočil na černovláska, který právě dojídal poslední kousky masa, trochu připečené na klacíku.
Když dojedl i odhodil po Shakirově vzoru klacík do ohně.
Ten začal uvažovat o tom, že napráskat ho Orochimarovi by nebyl zas tak špatnej nápad, jak si doteď myslel.
Jistě, Sasukemu to může být vcelku jedno kdy vyrazí, protože ten, kdo se s ním bude dřít je on. Ale přes to si neodpustil malou poznámku.
„Ehm …, promiň, že se ti do toho tak motám Sasuke, ale nechtěl jsi náhodou říct: „ tak kdy mě dotáhneš k šéfovi nebo tak něco?”
„No dovol, ty bys mě jako v tomhle stavu nechal jít samotného tolik kilometrů do Orochimarovi skrýše, nehledě na to, že sotva stojím, můj život visí doslova na vlásku, podotýkám na hodně slabém vlásku, a taky to, že jsem takhle dopadl jenom kvůli tobě?!” začal se rozčilovat.
„Co – cože, jak jako, že za to můžu já? To snad nemyslíš vážně, tak já jako můžu za to, že ty jsi taková lemra, bůhví jak dlouho už u Orochimara hniješ, podle chování soudím, že už to nějakej ten pátek bude, a nedokázal ses naučit jediný pořádný jutsu, kterým bys toho divnýho chlapa poslal k ledu hned na začátku a místo toho tam jen půl hodiny machroval s katanou, se kterou neumíš očividně ani zacházet, ale můžu za to já, no tak to je fakt super a nebyl’s to náhodou ty, kdo tu ještě před chvílí prohlašoval, že k Orochimarovi dojde klidně sám?”
Vypěnil už doopravdy Shakiro ale Sasuke se nehodlal jen tak vzdát a pořád si stál za svým, kupodivu mu dělalo podivně dobře to, že se mu dařilo Shakira tak naštvat.
„Jo, kdyby ses tam objevil dřív nic z toho by se nestalo!” rýpnul si znovu ubíženě a povýšeně zároveň.
Modrovlásek se tou větou rozohnil ještě víc, naklonil se těsně k Sasukeho uchu a zašeptal.
„Na místě bych tě tu zabil Sasuke Uchiho a to velice nepříjemnou smrtí.” Hned na to jakoby si teprve teď plně uvědomil, co mu to vlastně řekl se od něj odtáhl.
Sasuke úplně ztuhl, když se k němu modrovlasý chlapec naklonil tak těsně, že se svými smyslnými rty málem dotýkal jeho ušního lalůčku a tichounce mu zašeptal co by s ním nejraději provedl.
Za jiných okolností by Sasuke plně vnímal co mu to Shakiro vlastně šeptá ale teď byl rozrušený z jeho těsné blízkosti natolik, že nedokázal vnímat vůbec nic jenom chlapcovu přítomnost a omamnou vůni. Až po chvíli ucítil náhlý příval mrazu tak silného, že se mu samovolně rozdrkotaly zuby.
Než se ale stačil Sasuke plně vzpamatovat, ze Shakirovi blízkosti a náhlého mrazu se modrovlásek rychle odtáhl do bezpečné vzdálenosti a raději už nepromluvil jediné slovo.
Sasuke ucítil, že mráz začíná mizet stejně rychle jako se před tím objevil, trochu zmateně se podíval na Shakira, jakoby čekal vysvětlení ale ten se očividně k ničemu takovému vůbec neměl a tak už jen dál tiše seděl na svém místě a čekal, až Shakiro zamaskuje věci, které dokazovaly jejich přítomnost.
Sakra, sakra, sakra, jestli to takhle půjde dál Orochimaru se o mně dozví pravdu a já skončím stejně jako tenhle kluk, sakra! nadával si v duchu Shakiro za svou neopatrnost.
Musím se naučil líp ovládat jinak si pro svoje nový tělo ten slizoun nevybere Sasukeho ale mě, ne že bych to Sasukemu nějak zvlášť přál ale on si to vybral dobrovolně, já tak skončit nehodlám! Ale jestli mu ten malej šmejd napráší moje techniky a divné změny teploty v mojí přítomnosti, můžu si rovnou balit kufry.
Jestli se to ten parchant pokusí Orochimarovi říct, zabiju ho, to by bylo asi nejlepší, ale…
Takovými myšlenkami se Shakiro zabýval celých patnáct minut, kdy pečlivě maskoval stopy po táboření.
Poté si na záda nasadil batoh a přešel k Sasukemu, kterého vzápětí opatrně vzal do náručí, ten sebou jen trochu polekaně trhl, jak to nečekal ale dál nepromluvil ani slovo.
Popravdě i on byl hluboce zabrán do svých myšlenek, že Shakira před sebou vůbec nepostřehl.
Pořád mi vrtaly hlavou ty náhlé změny teplot v Shakirově přítomnosti, nikdy o nikom takovém neslyšel a proto si nebyl jistý jestli by byl dobrý nápad se na to zeptat Orochimara.
Nebyl si jistý ani tím, jestli není náhodou zrovna tohle, to co se Shakiro snaží skrývat.
Byl si jistý, že Orochimaru takové schopnosti zaručeně nemá a kdyby mu to řekl mohl by Shakiro nejspíš přijít i o život a to zase nechtěl on.
Nedokázal si ani pořádně vysvětlit to, že mu na tom modrovlasém klukovi záleží asi víc než by mělo.
Zavrtaný v Shakirově náručí se jím nechal nést směrem Orochimarova sídla a stále přemýšlel o tom, co je Shakiro vlastně zač.
ehm, ehm nooooooo a tady jsou ňáký ty pictíky jak Sasuke machruje s katanou
P.S. bohužel pictíky Shakira nemám takže si ho budete muset domyslet sami * sem taky inteligent, nejdřív si vymyslim a popíšu postavu a pak k ní hledám obrázky, chjo *
I když zrovna Sasukeho moc nemusim na některejch pictíkách mu to fakt sekne
Komentáře
Přehled komentářů
Souhlasím, tahle povídka se mi moc zamlouvá! Sasukeho zbožňuju, ale Shakiro se mi tady dost líbí, Sasuke přece jen potřebuje srazit ego xD Líbil se mi Shakirův proslov :D Jen tak dál!
=^_^=
(Kagome/Kurama, 26. 5. 2009 16:44)