Kuraičin koutek

Shakiro naposledy černovláska políbil, než se od něj definitivně odtáhl.

V náruči mu zůstalo ležet černovláskovo bezvládné tělo s promodralými rty a sněhově bledou pokožkou.

Ruce mu sklouzly z vlasů na černovláskův plášť, který začal rychle prohledávat a prolézat všechny jeho kapsy, než konečně v nejzazší kapse našel, co hledal.

Vítězně se usmál, když se mu v ruce zaleskl malý starý klíč.

Během chvilky měl ve druhé ruce dokonalou kopii klíče, který sebral Itachimu akorát s tím rozdílem, že ten Shakirovo byl celý z ledu.

Prohlédl si svůj nový klíč proti slunci a pak spokojený sám se sebou černovláskovi vrátil jeho starý klíč do kapsy, ze které mu ho před chvílí vyndal.

„Budu dokonce tak hodný, neodnesu tvoje tělo zpět k Akatsuki, ani jim neřeknu o tom, jak jsem tě zabil, vlastně jim neřeknu vůbec nic, a proto tě pohřbím tady.” Zamyslel se modrovlásek.

Odložil černovláskovo zmrzlé tělo do trávy, vstal, kousek poodešel a pomocí jutsu na rozštěpení země pod Itachiho bezvládným tělem vytvořil hlubokou trhlinu, do které černovlásek okamžitě spadl.

Hned jak Itachi propadl trhlinou hluboko do podzemí, země se nad ním se zaduněním zavřela.

Ještě zkontroloval, jestli tu po nich nic nezůstalo a pak se co nejrychleji rozběhl zpátky k Akatsuki skrýši.

Pořádně prozkoumal okolí, než tiše seskočil ze stromu, který byl nejblíže k malému jezírku.

Neslyšně zamumlal jutsu, díky kterému mohl bez problémů přejít po vodní hladině a projít skrz vodopád, aniž by byl mokrý od hlavy k patě.

 V jeskyni za vodopádem bylo vlhko, tma a jediným zvukem zde bylo hučení vodopádu tříštícího se o průzračnou měsíční klidnou vodní hladinu.

Po paměti šel tmou spletí podzemních chodbiček, do té části skrýše, kde se nacházely cely.

Jak procházel podzemím, chodby začínaly být víc a víc osvětlené pochodněmi, až bylo téměř nemožné, zůstat schovaný v temných stínech.

Šel tiše a každou chvíli se zastavoval, aby si ověřil, že nikdo nejde.

Nestál ještě o to, aby musel vysvětlovat, co tady dělá navíc sám a kde nechal Itachiho.

Vypadalo to ale, že mu štěstí přeje, jelikož po cestě na nikoho nenarazil.

Bez povšimnutí došel až k celám, kde se zastavil a přemýšlel jak to udělat, aby dostal Sasukeho i oba jinchuuriki ven ze skrýše, protože jaksi pochyboval o tom, že by mu jeden z nich cokoliv uvěřil.

Při jeho smůle si budou myslet, že to udělal jen proto, aby se dostali blíž k ostatním jinchuuriki.

Nakonec se rozhodl, že asi jediný, kdo by mu možná mohl tak trochu věřit bude Kazekage a tak se rozhodl, ho navštíví jako prvního.

Zhluboka se nadechl a strčil svůj ledový klíč do zámku Gaarovy cely.

Opatrně s ním otočil, než uslyšel nepatrné cvaknutí a dveře byly otevřené.

Znovu se rozhlédl, jestli neuslyší něčí kroky, nikoho ale neviděl ani neslyšel a tak tiše vešel.

Gaara sebou trhl, když zaslechl to nepatrné cvaknutí, které ohlašovalo odemknutí zámku.

Co možná nejrychleji se odplazil do nejvzdálenějšího temného kouta, aby se aspoň pokusil nějak schovat, i když věděl, že mu to stejně nebude nic platné.

Poslední dobou si v hlavě pořád přehrával to, co mu tenkrát řekl ten neznámý modrovlásek, vlastně ani nevěděl, jak se jmenoval.

Stejně by mu to k ničemu nebylo, tenkrát mu řekl, že na přemýšlení bude mít dost času, zřejmě tady už byl až příliš dlouho a Akatsuki mezi tím museli stihnout pochytat i ostatní jinchuuriki.

Povzdechl si, chtěl by vědět, jestli ten modrovlásek mluvil pravdu a jestli jsou jeho sourozenci skutečně na živu.

Dál už se ve svých myšlenkách nedostal, jelikož se otevřely dveře a v nich stál…

„A koho jsi čekal?” zeptal se červenovláska pobaveně se zvednutým obočím.

„Ach tak, no, ale vypadá to, že se tady stejně asi moc dlouho neohřeješ.” Pokrčil rameny Shakiro.

„Hm, ne, myslím, že Akatsuki nakonec změnili plány, nebo aspoň já.” Pousmál se na červenovláska.

„Zkrátím to, je čas odtud odejít.” Odpověděl mu s naprostou vážností Shakiro.

„Jak odejít, kam odejít?” stále nechápal, co tím modrovlásek myslí.

„No řekněme, že je čas navštívit vaše sourozence Kazekage.” Poklonil se mu s úsměvem Shakiro.

„Co, takže oni nejsou mrtví?” nedokázal potlačit naději v hlase.

„A já si myslel, že to bylo jasné z našeho předchozího rozhovoru.” Zaskočeně pozvedl obočí.

„Dost řečí, je čas jít.” Dodal rychle, když si všiml, že se Gaara chystá něco říct.

Přešel temnou celou až k červenovláskovi a podal mu ruku, aby mu pomohl vstát.

Gaara si modrovláskovu bledou dlaň chvíli nedůvěřivě prohlížel, než mu opatrně podal tu svou, aby mu pomohl vstát.

S vypětím všech sil se červenovlásek postavil na vratké nohy a měl co dělat, aby se na nich aspoň chvíli udržel a neodporoučel se hned k zemi.

„Musím tě odtud rychle dostat, na chodbě se ti udělá líp.” Zašeptal červenovláskovi do ucha a pomalu ho vyvedl před jeho celu.

Na chodbě ho opřel o stěnu, po které se vzápětí svezl k zemi.

Shakiro mezi tím zkontroloval, jestli se někdo náhodou nejde podívat na vězně.

 Chodby byly kupodivu pořád prázdné.

„A mělo by?” odsekl mu Gaara, protože v té podivné cele najednou nemohl vůbec používat svou nebo Shukakovu chakru.

„Ta cela měla zablokovat jakoukoli chakru, pokud určitá osoba bude dlouhodobě zůstávat.” Vysvětloval červenovláskovi Shakiro.

„Zůstaň chvíli v klidu. Pokusím se obnovit tok tvojí i démonovy chakry.” Vysvětlil mu své počínání.

Gaara jenom přikývl a pozoroval modrovláska, jak mu na břicho přikládá modře zářící dlaně.

Snažil se zklidnit zrychlený dech a soustředit jen na svou chakru.

Modrovlásek měl zavřené oči a soustředil se jen na červenovláskovu a démonovu chakru až se mu nakonec aspoň z části povedlo ji obnovit.

„Podařilo se mi částečně obnovit tok tvojí a Shukakovy chakry, ale nějakou chvíli potrvá, než budeš zase plně při síle. Ale na to, abys mohl chodit, to bude stačit.” Obeznámil Gaaru o jeho stavu.

Shakiro mu opět pomohl na nohy a do ruky mu vtisk malý ledový klíč.

„Co je to?” vypískl červenovlásek, když ho v dlani cosi zastudilo.

„Od cel?” stále to nechápal červenovlásek.

„Jistě, od všech cel, co se v této skrýši nachází.” Přikývl modrovlásek.