Kuraičin koutek

Procházeli mlčky lesem celou noc a ani jeden za celou tu dobu nepromluvil jediné slovíčko.

Oba se nechali unášet svými myšlenkami, i když Itachi občas zabrousil pohledem na Shakira, aby se ujistil, že je v rámci možností v pořádku.

Ten si jeho občasných pátravých pohledů samozřejmě nemohl nevšimnout, ale raději dělal, že o ničem neví.

Neměl sebemenší náladu se s černovláskem o čemkoli bavit.

Pořád ho ještě strašně štvalo jak se Itachi hnusně choval ke svému mladšímu bratrovi.

V duchu si poblahopřál, že se mu aspoň povedlo zachránit Sasukemu život a Itachi na nic nepřišel.

Teď ještě domyslet, jak přemluvit černovláska, aby svému staršímu bratrovi už nic neprozradil o jeho pobytu u Orochimara.

Nemohl ale také dovolit, aby se Sasukemu u Akatsuki něco stalo, což znamenalo, že ho odtud musí co nejrychleji dostat.

,Že já jsem tu misi od Orochimara vůbec bral, kdybych se na to vykašlal, bylo by to mnohem lepší a Sasuke teď nemusel takhle dopadnout.’ Proplouvaly mu hlavou všelijaké myšlenky, jak to mohl udělat a proč to tak neudělal.

,I když na druhou stranu možná, že mu to přece jen trochu prospělo a on už nebude tak nafoukanej.’ Rychle mu prolétlo myslí, po čemž se na Shakirově tváři objevil kyselý úšklebek.

,Tak to asi těžko, už mi z toho všeho začíná šplouchat na maják. Sasukeho by něco takového rozhodně nepokořilo.’  Kroutil nad svými myšlenkovými pochody nevěřícně hlavou.

Itachimu samozřejmě neunikl ten Shakirovo kyselý škleb a docela by ho zajímalo, nad čím právě modrovlásek tak zarputile přemýšlí.

Teď se tím ale nechtěl zabývat, Shakiro pořád ještě vypadal poměrně naštvaně a on ho nechtěl rozzlobit ještě víc.

Upravil si Gaaru na rameni tak, aby se mu nesl pohodlněji a dál dělal, že se o modrovláska ani trochu nezajímá.

Shakiro mezi tím raději upustil od rozjímání nad Sasukeho chováním a plně se věnoval soustředění na cestu nebo případným pronásledovatelům.

Kupodivu jim cesta uběhla docela rychle a za několik hodin už opět stáli před malým jezírkem s vodopádem, který umožňoval průchod do jejich skrýše.

Po několika jednoduchých jutsu, které jim umožnilo bez problémů projít skrz vodní stěnu, se ocitli v menší jeskyni, kterou prošli do hlavní chodby .

Shakiro nevěděl, kde přesně je uvězněný junchuuriky, jenž má v sobě zapečetěného Kyuubiho a netušil, kam by vlastně měli zavřít Sasukeho.

„Kam vlastně hodláš dát svého bratra?” zeptal se nakonec modrovlásek Itachiho.

„Nevím, asi by, jsme ho mohli dát ke Kyuubimu jsou ze stejné vesnice a kdysi se znali, prý se nesnášeli.“ Ušklíbl se na modrovláska.

Shakiro jen v duchu zaskřípal zuby, ale nahlas neřekl ani slovo a jen mlčky přikývl.

„Tak jdeme, jsem už docela unavený.” Zavelel modrovlásek a čekal až mu Itachi ukáže cestu.

Tomu hrál na tváři pobavený úsměv z modrovláskovi reakce, pak se otočil a namířil si to ponuře osvětlenou chodbou hlouběji do podzemí.

Shakiro ho mlčky následoval a dával si dobrý pozor na to, aby si zapamatoval spletitými uličkami cestu, ke Kyuubiho cele.

Procházeli chodbou, která byla podobná té, ve které měli členové Akatsuki svoje pokoje akorát, že dveře v téhle chodbě byly opatřeny kromě tvrdého dřeva také železnými trámy.

Itachi se u jedněch z mnoha dveří zastavil, vytáhl z jakési skryté kapsy starý klíč, kterým odemkl dveře, před nimiž se zastavil.

„Nemusíš se ničeho bát, vím, že to vypadá nebezpečně, držet jinchuuriki jen za takovými dveřmi ale na celou místnost působí zvláštní jutsu, které blokuje jeho i démonovu chakru, takže je prakticky neškodný.”  Obeznámil ho se situací černovlásek dřív, než vzal za kliku a vešel to temné místnosti osvětlené jedinou lampou.

Shakiro šel hned za ním a všiml si, jak se kdesi v nejtmavším koutě někdo krčí.

Itachi si toho nevšímal, pokynul modrovláskovi, aby dal Sasukeho na nejbližší kavalec.

Shakiro se snažil jeho pokyny vyplnit s maskou chladného nezájmu.

To už bylo na modrovláska moc a zpražil Itachiho vražedným pohledem.

„Pohár mé trpělivosti není bezedný, Itachi snaž se prosím, aby nepřetekl tak snadno.” Odpověděl mu s ledovým klidem Shakiro.

„Ale jistě co bych pro tebe neudělal, miláčku.” Ihned odpověděl a poslal modrovláskovi vzdušný polibek.

Dál už si černovláska nevšímal a soustředil se na znovuoživení Sasukeho.

Za několik minut se Sasuke skutečně po dlouhé době opět nadechl, ale stále zůstával v bezvědomí.

„Fajn.” Ušklíbl se černovlásek a hodil po té postavě, schované v koutě, malý balíček, ve kterém byly obvazy a různé léčivé masti.

Ten jen mlčky chytil hozený balíček a dál už nijak nereagoval.

Itachiho vytočilo, že na jeho příkaz jinchuuriki nijak nereaguje a už ho za to chtěl uhodit, když ho na poslední chvíli Shakiro zarazil.

Nezapomínej, že tady máme ještě Shukaku, a ten už se do téhle cely nevejde.” Připomenul mu modrovlásek.

Itachi jen nasupeně kývl, obrátil se k jinchuurikimu zády a s Shakirem v závěsu opustili celu.

„Jsi nějaký nervózní, Shakiro.” Poznamenal jakoby nic Itachi.

„Víš co, Itachi, starej se raději sám o sebe a mě nech laskavě na pokoji, ano?” vmetl mu do tváře už tak naštvaný modrovlásek.

„Ale jistě.” Pousmál se na něj Uchiha starší.

Chvíli procházel chodbou, než se zastavil u dveří cely, která byla jen několik metrů od té, kde nechali Sasukeho společně s Kyuubim.

Itachi ji otevřel úplně stejně jako tu první a vypadalo to, že i klíč je naprosto stejný jako klíč od předchozí cely.

Když vešli Shakiro zjistil, že tahle cela je na rozdíl od té Sasukeho prázdná.

Ten to bez jediné námitky udělal a pustil se do červenovláskova oživování.

Shakiro byl z cesty a všech těch bojů už dost unavený k tomu ho ještě pořád pobolívala žebra a proto byl rád, když ho Itachi vyvedl ze změti všech možných chodbiček, kterými sem přišli, a zavedl ho do té části podzemí, kde byly pokoje jednotlivých členů Akatsuki.

Hned jak se dostal ke svému pokoji, zapadl do něj tak rychle, že Itachi nestihl říct ani popel, když mu Shakiro přibouchl dveře před nosem.

 Itachi zůstal zaraženě zírat na zavřené dveře, za kterými modrovlásek zmizel.

Hned jak za sebou Shakiro zabouchl dveře, zamířil do koupelny, kde si dal dlouhou uvolňující sprchu.

Když po asi půl hodině vylezl modrovlásek dokonale uvolněný ze sprchy jediné na co se pak ještě svedl, bylo, že se unaveně zhroutil na postel, kde tvrdě usnul.

Líně se začal protahovat a přemýšlet nad tím co se všechno včera stalo.

,Jenom doufám, že jsem si dostatečně zapamatoval tu cestu k celám.’ Ujasnil si nejdůležitější myšlenky modrovlásek.

Po asi hodině rozjímání se konečně donutil vstát, převléknout se a dojít si pro něco k jídlu.

V jídelně, kde už nikdo nebyl, si našel něco k jídlu a znovu se vytratil do svého pokoje.

O chvíli později, když dojedl pozdní snídani, mu někdo zaklepal na dveře.

Trochu se zarazil, když před dveřmi svého pokoje spatřil stát Itachiho.

„Musíme přece podat Peinovi podrobné zprávy o průběhu mise.” Obeznámil modrovláska z důvodem své návštěvy Itachi.

„A to mu to nemůžeš říct beze mě?” nechápal proč s tím Itachi dělá takové scény.

„Je mi velkou ctí, že zrovna do mě vkládáš tolik důvěry, ale budeš muset jít se mnou, ať už se ti to líbí nebo ne.” sdělil mu nakonec černovlásek nekompromisně a čekal na Shakira, až za ním vyjde na chodbu.

Ten jen něco nesrozumitelně zavrčel, ale nakonec s ním přece jen šel.

Procházeli chodbou směrem k Peinově kanceláři, aniž by promluvili jediné slovo.

Cesta chodbou trvala jen chvíli a oni za okamžik klepali na dveře kanceláře svého šéfa.

Pein je uvítal nesrozumitelně zavrčeným pozdravem a vyzval je, aby se posadili.

Itachi už už otevíral pusu, aby odpověděl, ale Shakiro ho předběhl.

„Myslím, že lépe už to ani nešlo.” Pousmál se na Peina modrovlásek.

„No, nejspíš to, že místo jednoho zajatce jsme donesli dva.” Sarkasticky ho informoval černovlásek.

„Dva?” vytřeštil na oba oči Pein.

„Itachiho mladšího bratra, on ještě žije?” pátravě si černovláska přeměřoval.

„To zrovna ne, ale měl štěstí, že se nad ním Shakiro smiloval.” Obeznámil ho se situací Itachi.

„No co, mohl by se nám hodit, abychom se přes něj dozvěděli něco o Orochimarovi.” Pokrčil rameny Shakiro.

„Tak to bych chtěl vidět, jak to provedeš ale budiž, aspoň bude nějaká zábava.” Povolil mu to nakonec Pein.

Pein raději dělal, že to přeslechl a začal vyzvídat jak je na tom Shukaku.

Po krátkém rozhovoru o tom, jak chytali Shukaku, byl už Pein s jejich prací naprosto spokojen.

„To je skvělé, za vaši dobrou práci máte pár dní volno a pak se vrhnete do chytání zbylých bijuu.” Podivně sladce se na oba usmál a kývl jim ke dveřím.

Itachi a Shakiro se otočili a s tichým rozloučením odešli.