Série Temní andělé 21. díl
28. 12. 2011
Kap 21.
(Aaron)
Rozechvělou rukou jsem se rychle snažil prohledat veškeré své kapsy, jak jsem se snažil najít aspoň nějakou kloudnou zbraň, jež by mě mohla ochránit před neznámým útočníkem.
Podvědomě jsem cítil, že ona neznámá osoba se stále víc přibližuje k mé cele.
Třas v rukou se mi stále nepodařilo plně ovládnout, a abych se přiznal, už dlouho jsem nebyl tak vyděšený, jako dnes. Snažil jsem se uklidnit splašený dech tím, že jsem se několikrát, zhluboka nadechl a vydechl. Když ani toto nezabralo, tak jak mělo, zavřel jsem oči a v duchu si promítal všechny své dřívější akce, od začátku své kariéry coby nájemného vraha.
Náhle jsem zprudka otevřel oči, když jsem v jedné z tajných kapes u kalhot nahmatal menší nožík.
Pevně jsem v ruce svíral chladnou kovovou rukojeť nože, jenž mi dodával aspoň malý pocit bezpečí.
Po letech praxe jsem až moc dobře věděl, že největší strach má člověk z neznámého, nikdy totiž nevíte, co si pro vás vaše představivost připraví… z obyčejného stínu se tak lehce může stát ta nejhorší noční můra.
Úlevně jsem si vydechl a konečně jsem se aspoň částečně uklidnil.
,Ten hluk jistě nezpůsobilo nic tak hrůzostrašného, byl to třeba jen průvan nebo krysa, kterými se toto sklepení jistě jen hemží.´
Fakt, že cela, v níž se právě nacházím, se dá otevřít pouze zvenčí, se mi podařilo úspěšně ignorovat.
Má znovu nabitá sebejistota začala opadat ve chvíli, kdy už byly tiché kroky neznámé osoby jasně slyšitelné. Stěží jsem spolkl knedlík, co se mi náhle vytvořil v krku a pevněji sevřel rukojeť malého nožíku.
Kroky se zastavily jednoznačně před mou celou. Rychle jsem se přesunul ke dveřím, vedle kterých jsem se přitisknul ke stěně, tak, abych mohl příchozího napadnout ze zadu, dřív, než si vůbec stačí všimnout, kde se vlastně nacházím.
K mým uším dolehlo cvaknutí zámku, jež v jinak tichém sklepení působilo jako rána z děla.
Opatrně jsem vytáhl ruku s nožem z kapsy a hlavou se přitiskl na chladnou kamennou stěnu.
Kdosi zatlačil do dveří, které se s tichým skřípěním pomalu otevřely. V tuto chvíli jsem se snažil dokonale splynout se stěnou a stát se neviditelným…
Chvíli se nic nedělo a pak někdo opatrně vstoupil do cely.
Zatajil jsem dech a čekal, až neznámý vejde hlouběji do místnosti, což se během několika vteřin skutečně stalo a ona osoba tichými kroky pomalu vstoupila dovnitř.
V tu chvíli už jsem na nic nečekal, rychle přiskočil k neznámé osobě a přitiskl ji chladnou čepel ke krku.
Zrychleně jsem dýchal, krev mi bušila ve spáncích a adrenalin koloval celým tělem. Možná až příliš pevně jsem svíral štíhlý pas neznámé osoby a ještě před chvíli roztřesená ruka, svírající nůž, nyní byla úplně klidná.
Do ticha cely zazněl tichý výkřik, cítil jsem, jak se osoba v mých rukou nepatrně zachvěla, bylo to sice jen na okamžik, ale i to stačilo, aby se ke mně donesla známá podmanivá vůně.
„Samueli?“ zašeptal jsem zaskočeně a trochu povolil svůj pevný stisk.
„A koho jiného jsi čekal?“ zazněla po chvíli popuzená odpověď.
„Ehm… promiň, já myslel, že jsi… že…“ najednou jsem nevěděl, jak větu dokončit, vlastně jsem ani nevěděl, před kým se tady schovávám, natož z koho mám nebo bych měl mýt, takový strach.
Samuel si jen posměšně odfrkl a s, pro mě překvapivě velkou silou, uchopil moje ruce a odstrčil je od sebe.
„Jsem vážně nesmírně šťastný, že se ti nic nestalo, ale teď musíš rychle opustit toto sídlo… mohlo by se totiž stát, že bych ti nedokázal poskytnout dostatečnou ochranu.“ Pronesl napůl ironicky a napůl vážně, načež se otočil a stejně tiše jak vešel, tak taky vyšel z cely.
Já tam chvíli jen zaraženě stál, neschopen pohybu… čekal bych téměř cokoliv, ale tahle reakce mě vážně dost uzemnila.
„Aarone, nemáme na to celý den!“ popohnal mě tichým hlasem, aniž by se na mě jedinkrát otočil.
Překvapeně jsem na něj zamrkal a po tmě vyklopýtal z temné cely. Došel jsem až k němu a už, už jsem otevíral pusu, abych se ho zeptal, proč tak najednou spěchá, ale ten světlovlasý anděl mě předběhl.
„Musíme si pospíšit, nemáme moc času. Jdeme!“ zavelel nekompromisně a vykročil do neosvětleného prostoru před sebou.
Jeho kroky se rozléhaly celým sklepením a já měl co dělat, abych s ním udržel krok a ještě se o něco v té hrozné tmě nepřizabil.
Jakmile mě ale tahle věc přišla na mysl, připletl se mi do cesty jakýsi neidentifikovatelný předmět, o který jsem zakopl.
„Au!“ rezonovalo celým sklepením a já se s bolestí skácel k zemi.
„Aarone, pospěš.“ Vrátil se ke mně Samuel, chytil mě za ruku, vytáhl na nohy a dál pokračoval v rychlé chůzi ke vchodu.
Upřímně byl jsem dost překvapen Samuelovou sebevědomou chůzí, jakoby přesně věděl, kde co je, jakoby pro něj nebylo nejmenším problémem se zde orientovat i v naprosté tmě.
Najednou se Samuel prudce zastavil a já měl v tu chvíli co dělat, abych do něj nenarazil.
Ještě než jsem se stihl zeptat, proč jsme vlastně zastavili, pustil Samuel mojí ruku a po chvíli mě ovanul závan zatuchlého a vlhkého vzduchu, jak otevřel těžké dveře.
Komentáře
Přehled komentářů
budeš ještě pokračovat v týhle povídce mě se moc líbí
Kawaiiiiii ^^
(Widlicka, 13. 3. 2012 1:22):D Málem smrt z vyděšení :D i když to nakonec zvládl
díky
(Mao, 28. 12. 2011 23:17)Děkuji za další díl povídky. Ani nevíš, jak mě to potěšilo zase po dlouhé době :)
budeš
(monísek, 9. 6. 2012 18:20)