Série Temní andělé 20. díl
Kap. 20
Zatřepu hlavou, jako kdybych se tímto pohybem mohl z hlavy vytěsnit všechny tyto už napůl zapomenuté vzpomínky.
Teď není čas na to, abych truchlil nad tajemnou smrtí svých rodičů, musím najít Aarona a dostat ho odtud co možná nejrychleji to bude možné.
Pomalu jsem přinutil svoje nohy, aby se daly zase do pohybu a opatrně začal procházet mezi jednotlivými celami.
Chvílemi jsem si připadal zase jako malý kluk, který tady nemá co dělat, a snaží se být co nejtišší, aby ho tu nikdo nenačapal.
Náhle, jakoby se zde vlastně nic nezměnilo a každá cela měla svého přechodného majitele na dobu neurčitou a z každé z oněch cel k mým uším doléhaly nářky, pláč a vzlyky jejich obyvatel. Trochu mě to zarazilo, celé toto místo vyhlíželo, jako kdyby stále žilo svým vlastním nekonečným životem, nezávisle na okolním světě.
Bylo tolik lákavé prostě zůstat stát a naslouchat těm uklidňujícím zvukům, jež odnášely všechny moje obavy a problémy někam daleko, pryž z tohohle zpropadeného světa.
Se zavřenýma očima jsem postupoval snad ještě pomaleji, než prve, hlouběji do labyrintu cel, když jsem náhle šlápl na jakousi malou vysušenou kůstku. V prostředí plném lidí by tento zvuk prakticky nikdo nezaznamenal, ale tady, kde má i dech svou ozvěnu to bylo pro mé citlivé uši jako výbuch granátu.
Moje oči se prudce otevřely a já okamžitě o několik kroků ustoupil, abych náhodou nešlápl na nějaký další pozůstatek, z mých dětských let.
Celá tato událost, ač trvala pouze několik málo vteřin, mě dokázala dokonale vytrhnout z jakési letargie a navrátit mě zpět do kruté reality.
Okamžitě jsem nastražil uši a pokud to tedy bylo možné, tak jsem ještě víc zatajil dech, zdálo se mi totiž, jako bych odněkud z těch vzdálenějších cel zaslechl tiché cinknutí.
Nepochyboval jsem o tom, že by Aaron tento můj chybný krok nezaslechl, na to zde bylo až příliš velké ticho.
***
(Aaron)
Abych řekl pravdu, tak po tom, co jsem viděl Samuelovu reakci na sluneční paprsky jsem si myslel, že už mě tady nic nepřekvapí. To jsem ovšem ještě nevěděl, kam mě ten jeho povedený sluha šoupne se slovy: "Nemusíte se bát, tady jste v bezpečí."
Ne, že bych se bál, ale vzhledem k tomu, že mě ten Albert zavřel v jakési středověké mučírně, jsem s jeho slovy nemohl tak úplně souhlasit. Možná, kdyby mi aspoň řekl, před kým, že se to tady schovávám, ale takhle...
Bez mrknutí oka mě prostě strčil do té nejzazší cely v tom nejtemnějším koutě a pak si klidně odešel!
S tichým zaklapnutím těch masivních kovových dveří se po celém sklepení rozprostřela černočerná tma. Nevěděl jsem, jak dlouho už tu jen tak mlčky sedím a pomalu začínám mít strach i z vlastního hlasitějšího nádechu.
Ačkoli jsem se tomu snažil všemožně zabránit, začaly mě přepadat všemožné děsivé myšlenky a scénáře toho, co by se Samuelovi mohlo stát, kdyby se mu nedostalo kvalitní lékařské péče.
Najednou jsem uslyšel, někde vpředu tiché křupnutí, jakoby někdo šlápl na suchou větvičku, která se pod jeho vahou přelomila.
Zatajil se mi dech a opatrně jsem si začal prohledávat kapsy, jestli v některé z nich nenajdu aspoň nějakou zbraň. I když se tohle zvláštní sklepení zdálo být poměrně rozlehlé a i onen zvuk, působil dost vzdáleně, pořád nevím, kdo by mi podle Samuela, měl usilovat o život. Každopádně díky své profesi vím, že je lepší být připraven, než jen tiše čekat a doufat, že si vás dotyčná osoba prostě nevšimne.
Napínavé
(Widlicka, 6. 12. 2011 0:20)