Série Temní andělé 18. díl
Kap 18.
Klečel jsem na zemi a moje oči rychle těkaly po Fabianově měnícím se těle, musel jsem rychle něco vymyslet, jinak z toho bude velkej průšvih.
Nejhorší ale bylo, že v tuhle chvíli mě absolutně nic nenapadalo!
Pro jistotu jsem nespouštěl oči z, již plně přeměněného Fabiana, jeho jindy tak dokonalá tvář, bez jediné jizvičky nyní zdrsněla a na napnuté kůži kolem očí se objevilo několik hlubokých vrásek.
Vždy, tak dokonale upravené vlasy, mu nyní chaoticky rámovaly kdysi téměř symetrickou tvář.
Bílé špičáky se mu nebezpečně prodloužily a jejich špičky si razily cestu mezi téměř bledými rty.
Opožděně jsem nyní litoval svých neuvážených slov, která tak narychlo opustila moje rty.
Dalo by se říci, že zrovna toto je můj slabý článek, když se totiž rozčílím, jsem schopen říct cokoliv, co mám právě na jazyku.
Bohužel, někdy prostě neovládnu svůj temperament a zrovna tohle byl jeden z těch okamžiků, kdy jsem měl raději držet jazyk za zuby a všechno by pak možná mohlo být, jakžtakž v pořádku.
Mé tělo ještě nebylo plně vyléčené a já byl z nedostatku krve, také poměrně oslabený, i kdybych se též proměnil do své pravé podoby, což by mi zabralo značnou část zbývající energie, stejně bych se Fabianovi nedokázal ubránit.
Díky tomu, že vypil všechnu mou schovanou krev, byl teď ten hajzl ve velké výhodě a soudě podle jeho povýšeneckého chování si toho byl vědom, za což jsem ho v tu chvíli nesnášel ještě víc.
Chvíli si mě jen přeměřoval nenávistným pohledem, když se jeho oči najednou stočily úplně jiným směrem.
V tom okamžiku se na jeho zohyzděné tváři objevilo něco, čemu by se s hodně velkou představivostí dalo říkat úsměv.
Nejdřív jsem nechápal, čemu se to směje, ale jakmile jsem i já natočil hlavu a do zorného pole mi padlo to samé, co Fabianovi, pochopil jsem.
„Ale, ale, že by těžká noc? Ty už si do té postele bereš vážně úplně každého, miláčku, k tomuhle bych se nesnížil ani já.” V očích mu jiskřilo a bledé úzké rty se mu roztáhly do ještě širšího “úsměvu”, díky němuž jsem měl ještě lepší výhled na jeho špičáky.
„Víš, není od tebe hezké, že mě zakazuješ pít ze služebníků a pak z nich sám piješ, zlato.” Pronesl škodolibým tónem a vydal k mé posteli, kterou momentálně okupoval Albert.
„To ne!” pronesl jsem skoro šeptem, nebylo však pochyb o tom, že to Fabian díky svým citlivým uším stoprocentně slyšel.
Samozřejmě, jak jsem mohl být takový hlupák a doufat, že by si Fabian nevšiml dvou malých oděrek od mých špičáků?
„To nemůžeš, Fabiane!” křikl jsem dostatečně nahlas, aby už to nemohl ignorovat.
Nejsem si tak úplně jistý, co přesně v mém hlase přimělo Fabiana zastavit se.
Nevím, zda to byla ona slabá nevyřčená prosba, beznaděj nebo zoufalství, jež byly z mého hlasu jasně patrné, každopádně zůstal stát, tedy aspoň na chvíli.
„Víš, jaká je tvoje největší slabina, miláčku?” zašveholí až nebezpečně mile a hraně si povzdechne.
„Nesmíš si vytvářet city ke své potencionální kořisti, k člověku, jsi přece upír, TY nemáš mít žádné city! Copak nechápeš, že právě tohle je tvoje největší slabina, které by každý nepřítel bez zaváhání využil! Vážně nechápu, jak jsi s takovýmto přístupem mohl přežít tak dlouho.”
Posmívá se mi, jasně, a kdy taky ne.
V jednom, mu ale musím dát za pravdu, kdyby se o této mé slabosti někdo dozvěděl, jsem mrtvej než bych napočítal do tří.
Většina upírů mého postavení nemá za nepřítele pouze lidi, ale i jiné upíry, kteří se buď snaží dostat na jejich místo anebo se jich jednoduše zbavit, když se cítí v ohrožení.
„Chci pro tebe jenom to nejlepší, miláčku, snaž se to prosím pochopit. Uvidíš, že mi za to jednou poděkuješ.” Seznámí mě sebevědomě se svou teorií, otočí se a pokračuje Albertovým směrem.
Z posledních sil jsem se vrhl mezi Fabiana a Alberta, rozhodnut nenechat staršího upíra, aby mého sluhovi jakkoli ublížil.
„A-ale já ti nedovolím, ho zabít!” zasyčím mu do obličeje, a jak nejpevněji mohu, sevřu jeho zápěstí, aby se mého sluhy ani nedotkl.
Fabian na mě chvíli jen překvapeně hleděl, zřejmě zaskočený tím, že jsem ochoten bránit své služebnictvo i za cenu vlastního života, i když… dá se tomu vlastně říkat život, když už jste stejně mrtví?
„Jsi hlupák, Samuely a jednou na to doplatíš!” vytrhl svou ruku z mého sevření tak prudce, až mu moje prodloužené a nyní i ostré nehty zanechaly na bělostné pokožce několik krvavých škrábanců.
Ano, přeměnil jsem se, i když mě to stálo téměř všechnu novou energii, získanou díky Albertově krvi.
„To se ještě uvidí, jsem pevně přesvědčen o tom, že se tě jednou zbavím, už napořád, rozumíš mi?” zašeptám mu nenávistně a raději si stoupnu před Alberta připraven ho tak bránit před případnými útoky z Fabianovy strany.
Ten se jen posměšně směje, najednou, ale vystřelí jednou rukou vpřed a chytne mě pod krkem, tak silně až se mi jeho prodloužené nehty zaryjí do krku.
Překvapeně zalapám po dechu a snažím se všelijak z toho ocelového sevření vysvobodit.
„Radši si moc nezahrávej, lásko, nevíš, proti komu to vlastně stojíš!” zavrčí a stisk ještě zesílí.
Oči mi div nelezou z důlků a já mám pocit, jako bych měl krk v nějakém železném svěráku, který se neustále stahuje.
Otevíral jsem naprázdno pusu, jako kapr na suchu, cítil jsem, jak mě rychle opouští i ty poslední zbytky síly a já se zmůžu pouze na chabé pokusy o uvolnění jeho sevření.
Najednou mě něco napadlo, v duchu jsem se modlil, abych ještě měl dostatek sil a vyšlo mi to.
Zaryl jsem nehty do předloktí ruky, kterou svíral můj krk.
Stisk kolem mého krku, ale nepovoloval a tak jsem zaryl nehty ještě o něco hlouběji.
Výsledkem mého snažení se stal až náhlý výkřik plný bolesti, když jsem prudce trhl rukou a tím Fabianovi vytrhl z předloktí kousek masa.
Okamžitě povolil své sevření a já tak mohl aspoň pro zatím opět dýchat.
super
(_jainik_, 21. 4. 2011 0:06)