Kuraičin koutek

Neodvažoval jsem se ani pohnout a jen jsem sledoval, jak se ke mně blonďáček pomalu přibližuje.

„Snad se mě nebojíš, Aarone?” spíše jen zašeptal do ticha pokoje.

Nasucho jsem polkl a dál Samuela hypnotizoval zaskočeným pohledem.

I když byl mladík očividně naštvaný, měl jsem co dělat, abych se na něj hned teď nevrhl a neserval z něj všechno oblečení.

Až nehorázně mu to slušelo, měsíční paprsky dodávaly jeho bledé pleti třpytivý skoro až nadpozemský vzhled a v očích mu zářily podivné jiskřičky.

Aniž bych si to uvědomil, mlsně jsem si přejel jazykem přes rty.

Samuel si toho nejspíš všiml, protože se skoro až nebezpečně pousmál a dál se přibližoval.

,Chováš se jako malej kluk, no tak, seber se!' dodával jsem si v duchu odvahy a nasadil jsem

"Co tady vlastně děláš?" vypadlo zem mě dřív, než jsem se stihl zarazit.

"Na to bych se spíš měl zeptat já tebe, nemyslíš?" odpověděl mi na mou otázku otázkou.

Kdybych ho neznal, jako milého a velice přitažlivého mladíka, skoro bych si myslel, že je to moje konkurence.

Bohužel, podle mladíkova vražedného výrazu, jsem si tím přestával být tak jistý.

Na klidu mi nepřidalo ani to, jak neohroženě a pomalu se ke mně přibližuje.

Vypadal jako šelma, která zanedlouho zaútočí na svou bezbrannou oběť.

Ne, že bych byl bezbranný, ale rozhodně sem nechtěl Samuelovi nějak ublížit, což už se ale podle jeho chování stejně stalo.

Jelikož kromě měsíčních paprsků nebylo v místnosti žádné světlo šmátral jsem rukama kolem sebe, abych do něčeho náhodou nevrazil.

"Už mi zase utíkáš." pronesl šeptem Samuel tak ledově až se mi zježily vlasy na zátylku.

V tu chvíli jsem zcela neúmyslně zády narazil na tvrdou stěnu a z hrůzou zjistil, že už nemám, kam utéct.

Načapal mě a rozum na mě křičel, ať odtud raději okamžitě vypadnu, než přijde pravý majitel domu a já už nebudu mít šanci na útěk.

Ale zároveň mi v hlavě křičel i druhý hlásek, který mě přemlouval ať zůstanu.

,Chtěl jsi přece viděl Samuela a když můžeš být s ním, tak chceš zase utéct?!' buzeroval mě onen hlásek a já se nedokázal rozhodnout.

Najednou mě napadla opravdu ne příliš dobrá věc a já se zarazil.

Oči se mi roztáhly poznáním a rychle jsem se odlepil od stěny.

To blonďáčka poněkud překvapilo, zastavil se a trochu naklonil hlavu do prava v nechápavém gestu.

"Už je mi to jasné, věděl's o mně a zatímco se tady semnou vybavuješ, chceš jenom získat čas, dokud nepřijde tvůj pán a vsadím se, že to je ten namyšlenej snob, se kterým jsi se líbal tenkrát na hřbitově!" rozkřikl jsem se na zaskočeného blonďáčka.

Až po chvíli mi došlo, že to co jsem právě vypustil z pusy znělo spíš jako žárlivá scéna, než to, co jsem měl původně v plánu.

*                            *                              *

Zmohl jsem se jen na nechápavé zamrkání, než mi došel význam jeho slov.

"On NENÍ můj pán a i kdyby byl, tak Fabian by takhle uprostřed noci nikdy nezmizel!" teď jsem lhal, ale to samozřejmě Aaron nemusí vědět.

,To jsem to teda dopracoval, když už se začínám zastávat i Fabiana, nejspíš už mi z toho všeho přeskočilo.' uvažoval jsem nad svým jednáním.

Byla hluboká noc, ta část dne, kdy stvoření jako já ožívají a jdou lovit.

Já jsem měl původně v plánu to samé, ale pak se tedy z ničeho nic musí objevit Aaron a všechno jde do kopru.

Začínal jsem být dost rozladěný, měl už jsem docela pořádný hlad a mou špatnou náladu ještě víc umocnil Aaron svou drzoszí.

Nechtěl jsem být hrubý, ale zvíře ve mě se probudilo a toužilo po krvi, číkoliv.

Aaron bohužel neviděl ve tmě tak dobře jako já a tak mu unikl můj nebezpečný výraz.

"Vždyť jsi jenom jeho malá děvka!" přilil olej do ohně černovlásek, ve kterém už to taky pořádně vřelo.

Dvěma kroky jsem překonal vzdálenost, jenž nás dělila a vrazil Aaronovi pořádnou facku.

Ten na mě jen zůstal konsternovaně zírat, když jsem ho chytil pevně pod krkem a přimáčkl na zeď.

"Tohle o mě nikdo říkat nebude, rozumíš, ani ty ne!" zavrčel jsem nebezpečně a cítil, jak se černovlásek pode mnou ošil.

Náhlá zloba mě už téměř ovládla a já si až příliš pozdě uvědomil, jakou chybu jsem to udělal, když jsem po Aaronovi takhle vyjel.

Už už jsem se od něj chtěl odvrátit, když mě do nosu uhodila ta omamná vůně.

Cítil jsem jak černovlasému muži koluje v žilách čerstvá krev, nejspíš byl i trochu vyděšený, protože jeho srdce bilo až nezvykle rychle.

Musel jsem ochutnat prostě musel, můj chtíč už byl silnější než já...

Skousl jsem si spodní ret a pomalu zmírňoval intenzitu stisku Aaronova krku až jsem ho nakonec pustil úplně a ruka mi sklouzla níž po jeho vypracované hrudi.

Prsty druhé ruky jsem začal něžně hladit jeho obličej, jako by se ta scénka před chvílí vůbec nestala.

Nejdřív jsem mu bledými prsty přejel po rozpálené tváři, sjel jsem až ke rtům, kde jsem se zastavil a jen ukazováčkem obkreslil konturu jeho smyslných rtů.

Cítil jsem, jak se mu srdce ještě víc rozbušilo a nebyl jsem si jistý jestli to je ze strachu nebo vzrušením.

Kupodivu mi to bylo celkem jedno, měl jsem na něj velkou chuť a nemohl jsem se dočkat až ho ochutnám.

Na rtech se mi usídlil samolibý úsměv, naklonil jsem se blíž k němu a nejprve ho jen tak lehce políbil.

Aaron zůstal zaraženě stát a s vytřeštěnýma očima sledoval mou tmavou siluetu.

Jeho pasivita mě ale po chvíli omrzela a tak jsem jeho údivem pootevřené rty začal plenit svým hbitým jazykem.

K tomu už ale černovlásek pasivní být nedokázal a zanedlouho už mi mé dravé polibky oplácel.