Kuraičin koutek

,To přece nemůže být pravda!’ křičel jsem sám na sebe v duchu, když jsem rozeznal, kdo, že se to vloupal do mého sídla.

Několikrát jsem pro jistotu zamrkal, abych se ujistil, že se mi to jen nezdá.

Bohužel, nezdálo a ona osoba v černém se ke mně stále přibližovala.

,Co tady sakra dělá, odjel přece do Anglie, tak proč se najednou vrátil?’ rozčiloval se naštvaný hlásek v mé hlavě a já mu jen tiše dával za pravdu.

,Jak vůbec může mít tu drzost a chodit mi po tom všem ještě na oči?!’ zkrátka v duchu jsem neuvěřitelně zuřil, ale nahlas jsem neřekl ani slovo.

Nečinně jsem stál ve stínu a čekal na osobu, která nyní byla jen několik metrů ode mě, když jsem najednou dostal skvělý nápad.

Nakonec proč mu neoplatit to náhlé zmizení uprostřed noci, že ano.

,Teoreticky si začal, takže jsem vlastně v právu já.’ Odůvodnil jsem si pro sebe své budoucí jednání a na rtech se mi usadil potěšený úsměv, jenž odhalil mé prodloužené zářivě bílé tesáky.

S výrazem lovce, číhajícího na svou kořist jsem tiše stál ve stínu a sledoval Aarona v přiléhavém černém oblečení, mimochodem, moc mu to slušelo stejně jako před půl rokem, když jsem ho uviděl v tom černém obleku, jak se právě proplížil kolem mě.

„Smím vědět, co tady děláte?” zašeptal mi náhle kdosi do ucha a než jsem stihl aspoň stočit hlavu, abych na onoho neznámého viděl, ucítil jsem na krku cosi chladného, nejspíš čepel nože či dýky.

Tohle se mi totiž ještě nikdy nestalo, aby mě někdo chytil při činu.

Byl jsem ohromený a absolutně jsem netušil, na co bych se mohl vymluvit.

Nejspíš jsem byl právě vydán na milost tomu novému hraběti, kterého jsem měl zlikvidovat.

„To už neumíte ani mluvit, nebo co?” ozvalo se tiché škodolibé uchechtnutí u mého ucha.

Protočil jsem oči v sloup a namáhal mozek k nějaké činnosti.

Už jsem otevíral pusu, že mu odpovím, když mě šťouchl do zad, abych se dal do pohybu.

„Otevřete tamty dveře.“ Řekl stroze a druhou rukou na dveře ukázal.

Aspoň myslím, že to je pokoj, protože v celé místnosti byla naprostá tma a jediným zdrojem světla byl měsíc, jehož třpytivé stříbrné paprsky sem pronikaly skrz velké okno.

Automaticky jsem přešel až k oknu aniž bych si všiml, že muž, který mě odhalil, zůstal stát jen kousek od dveří ve tmě.

Naprosto mě uchvátil pohled z okna, na měsícem osvícenou noční krajinu.

„Takže, byl byste tak laskav a řekl mi, co jste tady dělal?“ ozvalo se ze stínu ode dveří.

„Ne.“ Vypadlo z neznámého.

„Že jste jen obyčejný zloděj, který to tady chtěl vykrást.“ Obvinil mě.

„Taky nejste místní, jinak byste si nikdy nic takového nedovolil.“ Poznamenal spíše pro sebe.

„Protože majitel tohoto sídla zloděje velice přísně trestá.” Lehce se pousmál.

,Tak to není moc dobrý.’ Zauvažuju.

,I když, podle toho, jak o majiteli mluví, to vypadá, že jsem padl do spárů jen nějakému sluhovi.’ Začal jsem rychle přemýšlet.

„Kdo vlastně jste?” vypadne ze mě najednou dřív, než se stihnu zarazit.

Ze stínu ode dveří se ozve tichý ale přesto velmi zřetelný smích.

„Na to bych se měl spíš ptát já Vás, nemyslíte?” odpoví mi otázkou.

„A co uděláte, až zjistíte, kdo jsem?” zeptal se najednou se zájmem.

,Dobrá otázka, prakticky nikoho tady neznám, tak k čemu mi to vlastně bude?’ skutečně někdy nerozumím vlastním myšlenkovým pochodům.

„To je sice milé, ale Vám je to celkem k ničemu.” Podotkl jakoby nic.

„Mám nápad, dám Vám hádanku, a když jí uhodnete, řeknu Vám, kdo jsem.” Navrhl najednou.

„To je jednoduché, prostě mi řeknete Vaše jméno a důvod, proč jste zde.” Řekl sladce, jakoby věděl předem, že nakonec stejně bude po jeho.

,Stejně nemám na výběr, tak je to jedno a lhát můžu kdykoli.’ Rychle jsem se rozmýšlel.

„Kdo je to, tajemný muž v černém obleku s bílou škraboškou, asi před šesti měsíci kohosi potkal na večírku, bohužel prohodili spolu pouze pár slov, než se každý rozešel za svými povinnostmi.

Jistě, zabít anglického hraběte, pro něj nepředstavovalo žádný problém, ale zřejmě nepočítal s návštěvou dalšího zámku, samozřejmě, že jako pravý gentleman, souhlasil a nechal si zpříjemnit večer společností onoho mladíka.

Jediné, co se dá jistému gentlemanovi vytknout, je náhlý odchod uprostřed noci, pořád nic?” zeptal se náhle neznámý.

,Samuel?!’ problesklo mi hlavou a můj udivený černý pohled začal pečlivě prozkoumávat temný stín u dveří, který perfektně skrýval celého mladíka.

„Takže on si pán Tajemný dokonce i pamatuje, jak se jmenuju?” poznamenal ironicky mladík.

„Já… já… omlouvám se.” špitnul jsem a poníženě sklopil pohled k zemi.

Doslova jsem cítil, jak mě propaluje svým nádherným modrofialovým pohledem.

„Skutečně?” zeptal se nedůvěřivě a pomalu vystupoval z temného stínu dál do místnosti, blíž ke mně, kde ho postupně ozářily měsíční paprsky.