Kuraičin koutek

„No tak, Alberte!” znovu a tentokrát silněji, jsem s ním zatřásl.

Zachvátila mě panika, náhle jsem vůbec nevěděl, co mám dělat.

,Přežije to, určitě!’ přesvědčoval jsem v duchu sám sebe.

Bilo mu srdce, sice slabě, ale přece, a to bylo dobré znamení.

Bude teď muset nějakou chvíli odpočívat, než se mu v těle obnoví dostatek krve.

Postavil jsem se a pokusil se narovnat, už mě to skoro vůbec nebolelo, ty popáleniny, co mi zbyly, nejsou tak vážné, jako ty, které před malou chvílí pokrývaly téměř polovinu mého těla.

Musel jsem si sice dávat větší pozor, abych si neuváženým pohybem nestrhl strupy, ale to bylo oproti počáteční bolesti úplné nic.

Opatrně jsem se sklonil, vzal jsem Alberta do náruče a přenesl ho do své postele, musí odpočívat, aby se z toho co nejrychleji dostal, a já vážně nehodlám riskovat, že bych cestou do jeho pokoje potkal Fabiana.

 Lehce jsem přes něj přehodil tenkou přikrývku a sám začal po pokoji hledat oblečení.

Kalhoty jsem našel poměrně rychle, ale s košilí to bylo o trochu složitější.

Když jsem jí po dlouhých deseti minutách našel zmuchlanou pod postelí a chystal si ji obléct, objevil se další problém…

Úplně jsem totiž zapomněl, že se Aaron nenamáhal s rozepínáním knoflíčků a košili rovnou roztrhl.

Se zmučeným výrazem jsem došel až k velké dřevěné skříni.

Trhnutím jsem otevřel dveře a začal v ní hledat jinou košili, kterou bych si mohl obléct.

Zrovna jsem si prohlížel jednu saténovou košili, skoro na chlup stejnou, jako tu, kterou mám právě na sobě, když se s hlasitým třísknutím otevřely dveře.

,Tohle mi ještě scházelo.’ Zabědoval jsem v duchu.

Samozřejmě, že to nemohl být nikdo jiný, než můj “milovaný” Fabian.

Nikdo ze služebnictva, a myslím, že ani Aaron, by si nedovolil, mi takhle bez zaklepání vtrhnout do pokoje.

„Samuely, miláčku, jakpak si se měl, zatímco jsem byl pryč.” Zašveholil úlisně a začal se ke mně pomalým krokem přibližovat.

Právě jsem si připadal, jako malé bezbranné zvířátko, jež se bezúspěšně snaží utéct svému lovci.

„Vypadni, Fabiane, nemám na ty tvoje blbosti náladu.” Snažil jsem se ho odpálkovat, ale marně, zrovna v těchto věcech byl Fabian dost neodbytný.

 „Ale to se dá lehce napravit.” Z ničeho nic se objevil těsně vedle mě a jazykem mi přejel po ušním lalůčku.

„Řekl jsem, ne!” vyjel jsem na něj a snažil se ho od sebe odstrčit.

Fabian mi ale pevně stiskl zápěstí a přitáhl si mě ještě víc k sobě.

Srdce se mi v tu chvíli rozbušilo, když si pátravým pohledem prohlížel moji košili.

„Proč máš ty knoflíky utrhané?” zeptal se náhle takovým zvláštním tónem.

A byl jsem v háji, absolutně jsem netušil, co mu na to mám odpovědět a tak jsem jen stočil svůj pohled k zemi.

„No tak, mi kurva, odpověz!” vykřikl a zatřásl se mnou, jako s hadrovou panenkou.

To ovšem byla další chyba, za kterou jsem měl pykat ještě víc, než za tu první.

Surově si mě za ruku přitáhl ještě blíž, načež pevně uchopil mou bradu mezi palec a ukazovák a škubl s ní vzhůru, aby mi lépe viděl na krk, kde se červenaly dva malé flíčky.

„Ty jedna malá děvko!” jednou dobře mířenou ranou mě srazil k zemi.

Střelil jsem po něm vražedným pohledem a ukazováčkem si setřel krev, jež mi vytékala z natrženého rtu.

„Co si to ke mně dovoluješ, ty bastarde!” zasyčel jsem na něj a několik předních zubů mi zůstalo rudých od krve.

„Když ty skočíš do postele skoro s každým druhým, kterýho potkáš, tak je to v pořádku a já jako nesmim, nebo co?” křičel jsem na Fabiana, zatímco jsem se úspěšně zvedl ze země.

Ten si jen posměšně odfrkl a uplivl si, mým směrem.

Kdybych neuhnul, jeho plivanec by skončil přesně na mém obličeji.

„Jde z tebe cítit jeho pach. Smrdíš jako on! To si říkáš čistokrevný upír!” dál rozzuřeně křičel a já měl chuť ho něčím pořádně praštit.

„Nezabil’s ho, jinak bys tady měl jeho tělo, porušuješ pravidla. Musí zemřít, už se moc těším, až ho zbavím, jeho ubohého života.” Spokojeně se zašklebil a olízl si rty.

V tu chvíli jsem se musel hodně přemáhat, abych ze sebe dostal přesvědčivý smích.

„Ty si myslíš, že ho najdeš?“ s opovržením, jež se mi odráželo v očích, jsem se mu vysmíval.

 „Už je dávno pryč, a jestli ho tak moc chceš najít, měl bys vyrazit.” Můj úsměv vystřídal škodolibý úšklebek, když jsem se dostal až k oknu a opatrně odhrnul těžký závěs tak, abych já zůstal ve stínu, a zároveň do pokoje pronikl pruh slunečního paprsku.

Fabian okamžitě uskočil, jinak by mu hrozilo, že se opět popálí.

Než jsem ale stačil odhrnout závěs tak, aby paprsky ozářily celý pokoj a já tím pádem Fabiana aspoň na nějaký čas vypudil, stál už za mnou a závěs mi okamžitě vyrval z ruky.

„Tak teď už se mě dokonce snažíš i zabít, miláčku.” Zavrněl mi nebezpečně do ouška a prodlouženými špičáky mi přejel po jemné kůži na krku.

„Přestaň mě pořád oblejzat, a laskavě si toho miláčka strč někam. Nejsem tvůj miláček, nejsem tvoje nic, rozumíš?! NIC!” ucukl jsem a oklepal se odporem z jeho blízkosti.

Fabian mě pevně chytl za vlasy a prudce trhl, až mi do očí vhrkly slzy bolesti.

Právě ve chvíli, když už bolest začínala být téměř nesnesitelná jsem se mu pokusil vysmeknout, ale Fabian mě jen surově přetočil a natiskl zády ke stěně, tak silně až mi vyrazil dech.

Ze rtů my splynul slabý sten, jak jsem si tím nárazem ze zad strhl několik menších strupů, jenž už se nestačily zhojit.

„Právě naopak Samuely, jsi moje všechno, mě už se nezbavíš miláčku a moc dobře to víš.“ Smyslně mi zašeptal do ouška a pevně stiskl můj krk.

„Jestli si chceš zničit život a nechat se zabít, kvůli něčemu tak ubohému, jako je člověk, prosím, ale mojí budoucnost nezničíš, rozumíš mi!“ křikl na mě a aby dodal důraz na svá slova, stiskl můj krk tak silně, až jsem začal doopravdy dusit.

„Tak rozumíš?!“ vrazil mi facku a stisk na mém hrdle ještě o něco zesílil.

S posledních sil jsem mu kývl na souhlas, před očima jsem měl temno a myslel jsem, že každou chvíli omdlím.

Náhle však ocelový stisk povolil a já zase mohl normálně dýchat.

Moje nohy ovšem nepočítaly s tím, že by mě Fabian tak rychle pustil a pod tíhou mého těla se podlomily.

V tuto chvíli mi to ale bylo všechno jedno, klečel jsem na podlaze, rukama si opatrně držel krk a mezi kašláním jsem se snažil do plic dostat dostatek kyslíku.

Fabian se nade mnou tyčil jako bůh pomsty a s lehkým odporem mě sledoval, jak lapám po dechu.

„Ts, podívej se na sebe, prý čistokrevný upír. Seš akorát k smíchu, nechápu, jak se takovej ubožák, jako ty mohl dostat až sem.“ S nenávistí vepsanou ve tváři mě nakopl do břicha.

„Ale ano, víš to, a moc dobře, proto mnou přece pořád jsi nebo se snad mýlím? Nedokážeš prostě přenést přes srdce, že já mohl mít všechno už od malička. Peníze, dobré jméno, majetek, sluhy a hlavně dostatek krve. Štve tě ten fakt, že vždycky budeš ten podřadnější. Jsi sice čistokrevný, ale taky jsi jen nechtěnné dítě nějakého namyšleného aristokrata, který si jednou užil s tvou matkou a pak neměl ani dost odvahy, aby se k tomu přiznal.“ Vmetl jsem mu do očí jeho ponižující minulost.

Věděl jsem, že nesnáší, když mu to někdo předhazuje, ale já mu to jeho chování prostě musel nějak oplatit.

„I když, možná, že tě tak trochu chápu, nechceš přijít o ten luxus, který sis mohl tak dlouho dopřávat, najednou jsi byl známý a uznávaný, když jsi byl semnou nikdo už se ti nemohl smát za to, z jaké rodiny pocházíš, taky bych se toho nechtěl vzdát, když by mi trvalo takovou dobu, než bych toho dosáhl.“ Dál jsem přiléval olej do ohně a sledoval, jak se Fabianovi prodlužují špičáky a on se pomalu mění do své pravé podoby.