Série Temní andělé - 16.díl
17. 1. 2011
Kap 16.
Nevěděl jsem, jak dlouho jsem seděl nahý ve své pracovně, s kůží ošklivě spálenou skoro po celém těle a zády se lehce opíral o nalakovanou konstrukci mého dřevěného stolu.
Dech se mi už zklidnil, ale i při tom nejmenším nadechnutí jsem mohl cítit, jak mi spálená a už trochu zacelená kůže na žebrech opět praská.
Budu potřebovat krev, aby se moje tělo plně zregenerovalo, při menších zraněních to mé tělo dokáže i bez ní, ale teď, když mám spálenou prakticky polovinu těla, by mi to trvalo až příliš dlouho, než by se mi kůže opět zcela zhojila.
Navíc si nyní nemohu dovolit být tak moc zranitelný, vyšlo slunce a to znamená jediné, Fabian se sem přijde schovat, o tom nepochybuji.
Bojím se ale toho, že ze mě ucítí Aarona, vycítí to, že jsme se milovali a já nechci, aby se mu něco stalo.
Je mi totiž jasné, že jakmile by ho Fabian našel, bez sebemenšího zaváhání by ho zabil.
Byl by schopen sem dotáhnout Aaronovo chladnoucí tělo a vysmívat se, jakého jsem si to našel ubožáka.
Vím, zní to hloupě, já upír, se pokouším zachránit svého lidského milence.
Samozřejmě měl jsem spoustu milenců, ještě před Aaronem, ale ač nerad musím přiznat, že až Aaronovi se podařilo, dostat se mi pod kůži.
Byl mi sympatický hned, když jsem ho poprvé uviděl, i když na druhou stranu, bych se měl zamyslet nad tím, jestli mě na Aaronovi přitahuje to jeho osobité kouzlo anebo jen vyhlídka dokonalého sexu.
Ať se na to teď dívám z jakéhokoliv úhlu, musím s lítostí uznat, že většina našich rozhovorů končila divokým sexem, bez příslibu něčeho dalšího.
„Určitě si o mně myslí, že jsem jenom nějaká aristokratická děvka.” S odporem vyslovím hořkou pravdu.
Náhle se ozvalo tiché zaklepání, načež se dveře opatrně otevřely.
Chtě nechtě jsem se tomu musel pousmát, i kdybych tady ležel na podlaze a právě ubíhala moje poslední hodinka, Albert by nikdy nevstoupil, aniž by před tím zaklepal.
„Je v bezpečí?” splynulo mi ze rtů dřív, než ke mně sluha vůbec stačil dojít.
„Ano, pane, ale pan Fabian se vrátil dřív, musel jsem ho schovat tady na zámku.
Nemusíte mít, strach pane, nikdy by pana Fabiana nenapadlo, hledat ho tady.” Uklidňoval mě sluha.
„Potřebuju krev, Alberte, jestli sem Fabian přijde a najde mě takhle, nebudu schopen ochránit nikoho z vás a jestli se z tebe napije, bude vědět, kde je Aaron.”
Měl jsem u Alberta schované asi tři menší amfory s krví, pro případy, jako byl tento.
„J-je mi líto pane, ale pan Fabian se vrátil také spálený, vtrhl ke mně a řekl, že jste mu prý zakázal brát si služebnictvo a vzal si všechny tři amfory.” Špitl sotva slyšitelně sluha a zahanbeně klopil zrak k zemi.
„Cože?! Ten bastard!”začal jsem nadávat, protože to bylo to jediné, co jsem teď mohl dělat.
„Omlouvám se, pane.” Opět se mi pokorně klaněl, jakoby to všechno byla jeho vina.
„V-vždyť za t-to nemůžeš, Alberte.” Procedil jsem skrz zuby, zaťaté díky náhlé vlně bolesti z prudšího nádechu.
Zavřel jsem oči a znovu se snažil uklidnit.
„Alberte, budeš mi muset pomoc do postele, sám to nezvládnu.” Podíval jsem se na sluhu, stále klečícího vedle mě.
„T-to ale… uzdravení vám bude trvat strašně dlouho, a než se plně zotavíte, budete mít příšerné bolesti, pane!” zděsil se nad počínáním svého pána.
„Není jiná možnost.” Zašeptal jsem vyčerpaně.
Albert se na chvíli odmlčel, jak se snažil přijít na nějaké přijatelnější řešení.
„Ale ano, je i jiná možnost, vezměte si mou krev.” Pronesl naprosto klidný a rozhodným tónem.
Překvapeně jsem zamrkal.
„Nemám právo tě o něco takového žádat, to přece víš.” Připomněl jsem mu dohodu, která panovala mezi mým a jeho rodem už staletí.
„Ale já vám ji dávám dobrovolně.” Stál si na svém.
„Já… tohle nemůžu, Alberte, vždyť…” nestihl jsem ani dokončit větu, když už si Albert rozvázal kravatu a rozepl první knoflíček, na své bílé košili.
Vyjeveně jsem sledoval jeho počínání.
„To nejde.” Pokusil jsem se ještě o slabý pokus.
„Moje rodina se zavázala slibem, že bude vždy dobře sloužit a ochraňovat tu vaši!
Jsem váš oddaný sluha, pane, přísahal jsem, že vás budu vždy chránit.
Jestliže vám svou krví zachráním život, rád tento úkol splním.”Obeznámil mě se svým rozhodnutím.
„Tohle jsem ale nikdy nechtěl, Alberte.” Špitnul jsem sklesle.
Přiznávám se, mám Alberta rád, je vlastně něco jako moje rodina, bylo až s podivem, jak bravurně dokázal nahradit mou matku a otce, vlastně byl mnohem lepší než oni, dokázal mi dát to, co oni nemají.
Naučil mě citům, zrádné to lidské vlastnosti, naučil mě je však i ovládat, možná tohle je ten důvod, proč bych zkrátka nedokázal Alberta zabít, ne po tom všem, co mě naučil.
Otevřel mi oči a ukázal mi jiný rozměr života.
Nejspíš to ale je i důvod, proč nezapadám do světa upírů, ale ani do světa lidí, žiju zkrátka na hraně, někde mezi těmito dvěma rozdílnými světy a čekám na někoho, kdo by mi ukázal tu správnou cestu.
„nenechám tě umřít, Alberte.” Splynulo mi ze rtů odhodlaně, než jsem se ostrými špičáky zakousl, do jeho bělostného krku.
I přes to, že jsem se snažil být opatrný, jsem cítil, jak sebou mužovo tělo trhlo, prvotní bolestí.
Pevně jsem zavřel oči a nechal si do krku stékat tu životodárnou tekutinu.
S každým douškem jsem cítil, jak se moje tělo zotavuje a popálená kůže zaceluje.
Zbývalo zahojit už jen pár lehčích popálenin, když Albertovo tělo začalo ochabovat a nakonec se mi bezvládně zhroutilo do náruče.
Okamžitě jsem se od něj odtáhl.
Z koutku úst mi ještě stékal malý pramínek jeho karmínové krve.
„A-Alberte!” lehce jsem s ním zatřásl, přece jsem nemohl vypít té krve tolik.
Nic se ale nestalo a jeho tělo mi nehybně leželo v náručí.
Aj jaj...
(Haku, 23. 1. 2011 23:35)