Kuraičin koutek

Kap 15.

Aarona ráno probudily až neodbytné sluneční paprsky, které do pokoje pronikaly skrz nezakrytá okna.
Protřel si oči, posadil se a opatrně se protáhl.
„Chm.” Ozvalo se vedle něj tiché zamumlání.
S lehkým úsměvem jsem se podíval na malé klubíčko, stočené k mému boku.
Něžně jsem to rozkošné stvoření pohladil po světlých vlasech a opatrně vstal.
Aniž bych si uvědomil svou nahotu, jsem uvolněnou chůzí přešel k velkému oknu, užívajíc si sluneční paprsky, jako bych je neviděl věky.
Otočil jsem se a pohled mi padl na Samuelovo dokonalé nahé tělo.
S potutelným úsměvem jsem očima sjížděl po jeho zádech, přes malý zaoblený zadeček až na štíhlé hubené nožky.
Dostal jsem skvělý nápad, jak to andělské stvoření probudit.
Opět jsem se otočil k oknu a poodtáhl jsem těžké rudé závěsy, tak, aby nevinné sluneční paprsky ozářily také tu sametovou bledou pokožku.
O několik kroků jsem
ustoupil a sledoval, jak slunce laská Samuelovu rozkošnou tvářičku.
 To, co se stalo pak, jsem ale vůbec nečekal.
Slunce ozářilo Samuelův obličej a jeho kůže chvíli vypadala ještě bledší než obvykle.
Náhle se ale blonďáčkův klidný výraz změnil, jako mávnutím kouzelného proutku na bolestivou grimasu.
Samuel otevřel oči, jejichž bělmo bylo nyní úplně rudé.
Okamžitě je zase zavřel, dlaněmi si zakryl oči a stočil se znovu do klubíčka.
„Okamžitě zatáhni to okno!” sykl skrz zaťaté zuby a na bledé kůži se mu začaly objevovat rudé skvrny.
Zděšeně jsem sledoval, jak se jeho bledé kůže postupně zbarvuje do ruda.
Rukama se marně snažil zakrýt si co nejvíc obličej a s tichým bolestivým sténáním se snažil odplazit do tmavého kouta pokoje.
Až teď mi došlo, že něco není v pořádku a rychle zaclonil veliké okno rudými závěsy, které nepropustily ani ten nejmenší paprsek.
Rychle jsem došel k roztřesenému Samuelovi, který tiše vzlykal schoulený na podlaze.
„Samueli, co je ti? J-já to nechápu…” absolutně jsem netušil, co se mu stalo, takovou reakci na sluneční paprsky jsem ještě nikdy neviděl.
Opatrně jsem ho chytil za roztřesenou ručku, kterou si stále zakrýval obličej.
Jakmile jsem se ho však dotkl, ihned rukou ucukl, když jsem se dotkl poměrně velké spáleniny.
„No tak, Samueli, zlatíčko, co se ti to jenom stalo?” měl už jsem o něj vážně strach, zvlášť když skoro na nic nereagoval.
Chvíli bylo ticho a já se marně rozhlížel po ztemnělém pokoji, hledajíc něco, čím bych mohl svému miláčkovi aspoň trochu pomoci.
„A-Alberta… m-musíš zavolat Alberta…” šeptal skoro neslyšně a třes v jeho těle postupně ustával.
„Alberta, a-a jak?”o nikom takovém jsem vůbec nevěděl, ani jak vypadá ani kdo to je.
„T-tam…”měl jsem co dělat, abych v tom přítmí vůbec rozeznal, do jakých míst zkrvaveným prstíkem ukazuje.
Chvíli jsem očima bloudil po stěně vedle dveří, než moje oči konečně našly to, co Samuel nejspíš myslel.
Kousek ode dveří ze stropu vysel jakýsi ozdobný provaz, podobný, jako kdysi bývaly na zámcích, když panovníci potřebovali zavolat své sluhy.
Zvedl jsem se tedy od blonďáčkova těla a došel k provazu, na nějž jsem dvakrát zazvonil.
Hned poté jsem se ale vrátil zpět k Samuelovi, přece jen by bylo dobré ho něčím aspoň přikrýt, i když podle toho, jak byl popálený, nevím, jestli by to byl ten nejlepší nápad.
„M-měl by s-ses obléknout.” Špitnul a s bolestným usyknutím se pokusil narovnat.
„A-ale to…” přišlo mi dost sobecké, teď tady lítat po pokoji a hledat oblečení, zatímco on leží na zemi v bolestech s popálenou kůží.
„M-musíš se o-obléknout, n-nechci, aby tě tu takhle n-někdo v-viděl.” Špital dál přes, bolestí semknuté rty.
„A-ale co ty…”zarazil jsem se.
„T-to nic.” Špitl znovu, když se otevřely dveře.
Polekaně jsem sebou trhl s černými kalhotami v ruce.
Sledoval jsem, jak do dveří vešel muž ve středních letech s černými vlasy a stejně bledou pletí, jako měl Samuel.
„Přejete si, pane?” pronesl naškrobeně s lehkou úklonou.
Teprve až když si jeho oči přivykly na šero, jenž v místnosti panovalo, si muž všiml, kde vlastně je jeho pán.
Zděšeně zalapal po dechu a okamžitě se k němu rozešel.
„P-pane, co…” zakoktal a opatrně začal zkoumat pánova zranění.
„P-pořád je venku slunce?” zašeptal směrem ke sluhovi.
„Ano, pane.” Odpověděl jakoby nic a dál opatrně osahával Samuelovi spáleniny.
„A-a co F-Fabian? K-kde je?” zeptal se, teď už s trochou obavy v hlase.
„Měl by se každou chvíli vrátit, pane.” Opět odpověděl, bez jakékoli emoce.
„Mu-musíš se postarat o to, aby nenašel Aarona, n-nedokázal bych ho ochránit.” Zašeptal naléhavě sluhovi.
„Dobrá, postarám se o to, aby ho tady pan Fabian nenašel.” Přikývl oddaně sluha.
„Pane, ty rány nevypadají dobře, měl byste…”
„Potřebuji jen NĚCO donést, zatím se postarej o to, aby byl Aaron z Fabianova dosahu.” Zašeptal mu naléhavě Samuel a pokoušel se zklidnit svůj přerývavý dech.
„Aarone… m-musíš teď jít s Albertem, o-odvede tě někam, kde budeš v bezpečí.” Snažil se mluvit aspoň trochu nahlas.
„Ale já s tebou chci zůstat a ja-jak v bezpečí, před čím?” absolutně jsem nechápal, jaké nebezpečí by mi mohlo hrozit, samozřejmě, přišel jsem sem zlikvidovat to nové hrabátko, ale kromě Samuela mě tady nikdo nezná, nikdo neví, proč jsem tady, takže úroveň nebezpečí je minimální.
„Prostě zmiz!” sykl mladík nasupeně, snažíc se aspoň posadit.
„Pane, myslím, že byste měl poslechnout, můj pán má… dá se říci… zvýšenou alergii na sluneční svit, je to spíše nemoc, ne že by to bylo nějak zvlášť nakažlivé, ale není to zrovna pěkný pohled.” Snažil se Albert situaci zachránit.
„Aarone…” skoro už doslova škemral.
„Fajn.” Odsekl uraženě Aaron a bez jediného ohlédnutí odešel s Albertem.

(Samuel)

„Kurva!” vykřiknul Samuel a rozzlobeně praštil pěstí do podlahy, díky čemu si ještě víc sedřel kůži na dlani.
Z posledních sil se opatrně přesunul blíž ke stolu, o který se mohl lehce opřít popálenou kůží na zádech.
Z oka mu ukápla jediná osamocená slza bolesti, zloby a smutku.
Bolesti z popálené a potrhané kůže, zloby sám na sebe, za svou vlastní naivitu a hloupost a smutku z toho, že jsem právě zahodil poslední možnost, jak být s Aaronem.
I když co jsem si to vlastně namlouval, vždyť Aaron by o mě nikdy nestál, kdyby věděl, co jsem zač.
Vlastně dost pochybuju o tom, že o mě stojí i teď, když to zatím neví.