Kuraičin koutek

Byl jsem schoulený v klubíčku v tom nejtmavším a nejšpinavějším koutě, kam se z hlavní ulice dalo jen těžko dohlédnout.

Zrychleně jsem dýchal a poslouchal vzdalující se zvuk policejní sirény, která na několik minut přehlušila i splašený tlukot mého vlastního srdce.

Ještě dlouho poté, co bylo policejní auto už dávno pryč, jsem tam jen tak seděl a pohupoval se ze strany na stranu.

Začalo pršet, ale mě to bylo jedno, vlastně mě ani nezajímalo, že sedím uprostřed noci jen v plátěných kalhotách a slabé mikině někde venku v dešti.

Bylo mi nádherně, a i když pršelo, všechno kolem mě vypadalo tak krásně.

Na mých bledých tvářích se objevily dva rumělce a rty se mi zformovaly do šťastného skoro přihlouplého úsměvu.

Kapky studené vody dopadaly na mou šťastnou tvář a splétaly mi dohromady moje havraní vlasy.

Já byl ale šťastný, tak šťastný, že to ani nedokážu slovy přesně popsat.

Přesto však, nebyl jsem si tak zcela jistý, jestli, to co právě prožívám, je vůbec opravdové štěstí, ale v ten moment mi to bylo jedno.

Moje černé, neproniknutelné oči teď vzhlížely ke stejně temné noční obloze.

Zorničky jsem měl zúžené a téměř bez mrknutí jsem sledoval kapky, padající na zem.

Na obloze tu noc nebyla jediná hvězda, protože je zakryly dešťové mraky.

Vzpomínám, jak rád jsem pozoroval noční oblohu plnou hvězd, vydržel jsem tak sedět třeba celé hodiny a jen sledovat ty třpytivé tečky, zformované do různých souhvězdí.

 Ani už nevím, proč jsem s tím vlastně přestal.

Ztemnělou noční uličkou se neslo slabé ztrápené povzdychnutí, bylo ticho a tak mi to v tu chvíli připadalo, jako ten nejhlasitější zvuk na světě.

Vypadá to, že droga už téměř přestala působit a já se opět vracím do kruté reality.

,Neměl jsem s tou injekcí doslova mávat poldum před nosem, kdybych počkal, až odjedou, mohl jsem si to víc vychutnat a nemusel bych skoro celej večer lítat po městě, abych se jich zbavil!’ spílal jsem v duchu sám sobě.

V celé uličce se na zemi válely odpadky a různé neidentifikovatelné věci.

Měl jsem poměrně velké štěstí, že jsem si sedl zrovna na ten malý kousek asfaltu, který byl jakžtakž čistý.

Déšť pořád neustával, ba dokonce naopak spíš to vypadalo, že ještě víc zesílil.

Nemělo cenu spěchat, neboť už jsem víc snad ani zmoknout nemohl.

Zcela jsem ztratil pojem o čase a do bytu, který jsem sdílel se svým dlouholetým kámošem, jsem dorazil až někdy ráno.

Jakmile jsem přišel, vyrazil jsem okamžitě do koupelny, protože po celonočním bloumání po městě v dešti jsem byl promrzlý až na kost.

Droga v mém těle již přestala účinkovat a já jsem se opět cítil pod psa.

Pustil jsem na sebe teplou vodu a přemýšlel nad tím, kde dneska seženu další dávku.

Z podivné letargie mě vytrhla až náhlá palčivá bolest v ohybu mé levé ruky.

Zmateně jsem zamrkal a stočil svůj pohled k oné příčině té náhlé bolesti.

Se zájmem jsem si prohlížel nehezky vyhlížející modrofialovou bulku, která byla přesně v místě, kam jsem si vždycky píchal jehlu.

,Další hloupá alergie.’ Blesklo mi hlavou, dřív, než jsem se nad tím stačil pořádně zamyslet.

„Jsem už tak zoufalej, že si povídám sám se sebou.” Opět jsem se začal smát…

S bílým ručníkem obmotaným kolem pasu jsem vyšel z koupelny a aniž bych se obtěžoval převléknout do pyžama, jsem se natáhl na postel.

Bylo to částečně pro to, že mě příšerně začala bolet levá ruka a z části také pro to, že moje tělo opět potřebovalo drogu, aby mohlo aspoň trochu normálně fungovat.

Rychle jsem se oblékl, poté jsem odsunul stranou jedinou skříň, která se v mém pokoji nacházela.

Měl jsem pod ní totiž několik uvolněných prken, pod které jsem si schovával peníze, člověk nikdy neví, co se může stát a já nechci riskovat, to že se jednou vrátím a najdu náš byt vzhůru nohama a peníze v trapu.

Vytáhl jsem tedy malou krabici od bot, do které jsem si peníze ukládal, otevřu víko a v tu chvíli jsem si myslel, že je to všechno jen zlý sen!

Málem jsem v tu chvíli omdlel, hlava mi najednou začala příšerně bolet.

 S lehkou migrénou jsem se dopotácel do Michaelova pokoje, ty peníze mi musel vzít určitě on, nikdo jiný tady nebyl a já jsem byl přesvědčený, že jsem tam ještě pětistovku měl.

Rozrazil jsem dveře jeho pokoje, ale ten byl také prázdný a podle jeho ustlané postele to vypadalo, že vůbec nenocoval doma.

Za normální situace by mi to přišlo divné, protože Michael, když nebyl ve škole nebo na brigádě, tak byl prakticky pořád doma.

Teď mi to bylo ale celkem jedno, musel jsem si někde obstarat dnešní dávku a bez peněz to bude docela dost velký problém.

„Ksakru!” praštil jsem levou rukou do zdi, hned vzápětí jsem vykřikl bolestí a v ruce mi nepříjemně pulzovalo.

Toulal jsem se různě po městě a zkoušel svoje štěstí u všech možných dealerů, které jsem tady znal, bohužel marně.

Nikdy by nikdo nedal na dluh tak závislímu feťákovi, jako jsem já.

Měl jsem bohužel ještě další nevýhodu, a to že jsem si drogu mohl jedině píchnout, kdybych si vzal nějakou tabletu nebo prášek nemělo by to prakticky žádný účinek.

Skoro půl dne jsem tedy jen bezcílně bloudil a přemýšlel, kde získat aspoň nějaké peníze, ale moc se mi nedařilo.

Hlava už se mi točila a byla jako střep, začínal jsem vidět tak trochu rozmazaně a občas jsem i zaslechl jakési zvuky, které určitě nevydával nikdo z mého okolí.

Aby toho nebylo málo, opět mě strašlivě rozbolela ruka a nohy se mi téměř samy podlamovaly.

,Musím pryč z hlavní ulice, jestli tady na mě narazí policajti, tak mě seberou a je konec.’ To bylo to jediné, kromě drogy, na co jsem ještě dokázal jakžtakž myslet.

Pomalu jsem se vlekl ke starému mostu, občas jsem si tam chodil píchat, protože, most byl dobře stavěný, tak že lidem pod ním poskytoval dostatečnou ochranu od nevítaných čumilů či policie.

Když jsem s drogami začínal, chodili jsme sem s Michalem a ještě pár jeho kamarády ze školy, ale dlouho už jsem tady nebyl.

Šel jsem pomalu, a když už jsem byl téměř na místě, uviděl jsem pod mostem sedět jakousi dívku.

Potichu jsem se připlížil blíž, dalo mi to docela zabrat, jelikož jsem si myslel, že mi nohy každou chvíli vypoví službu a já se tady skácím k zemi v nepředstavitelných křečích.

Sledoval jsem dívku, jak si z batohu vytáhla injekci s čirou tekutinou a tlakový obvaz.

Obvazem si zaškrtila ruku několik centimetrů nad loktem a párkrát jí zacvičila, aby mohla lépe nejít žílu.

Pak jen sundala ochranné pouzdro z jehly injekce a vpíchla si jí do žíly.

,Teď nebo nikdy!’ ozval se mi zřetelně v hlavě jakýsi hlásek.

Sebral jsem za země docela velký kámen a s vynaložením svých posledních sil jsem se na nic netušící děvče vrhl.

Zřejmě už také dlouho neměla drogu, jinak by si mě už dávno musela všimnout, ale teď už pro ní bylo pozdě.

Skočil jsem po ní celou svou vahou a povalil jí na zem, kamenem jsem jí okamžitě začal mlátit do hlavy.

Nic dalšího jsem nevnímal, soustředil jsem se jen na tu drogu, která byla pouhých několik desítek centimetrů od mé ruky.

Ani jsem netušil, kde se ve mně vzala všechna ta náhlá síla, ale nepřestával jsem a dál jsem kamenem jako o život bušil do dívčiny hlavy.

Chvíli se bránila, snažila se mě uhodit, odstrčit a odkopnout, všechno marně.

Najednou se ozvalo nepříjemné křupnutí, jako když zlomíte klacek o koleno, nebo když louskáčkem rozlousknete skořápku vlašského ořechu.

Ještě dlouho poté, i když ta dívka už byla dávno mrtvá, jsem kamenem drtil na padrť zbytek její lebky.

Zarazil jsem se, kámen mi nyní připadal neuvěřitelně těžký a vypadl mi z ruky, nehybně jsem seděl na dívčině bezvládném těle a snažil se opět dostat pod kontrolu svůj zrychlený dech.

Cítil jsem, jak mi po obličeji stékají kapky potu smíchané s její krví, ani nevím, jak se mi dostala až na obličej.

Až teď jsem si opět začal uvědomovat silnou pulzující bolest v levé ruce.

Okamžitě jsem se naklonil a vyškubl injekci s drogou z dívčiny ruky, zřejmě už si stihla vpíchnut do žil trochu té čiré tekutiny, ale stále jí tam pro mě bylo dost.

Nepotřeboval jsem ani tlakový obvaz, abych si našel žílu.

Rychle jsem si vyhrnul rukáv na levé ruce a opatrně si vpíchl jehlu do modrofialové bulky, která se od včerejška dost zvětšila.

Byla tak velká, že na ní bylo zřetelně poznat i místo mého včerejšího vpichu.

I ta nezdravá fialová barva se rozšířila skoro až do poloviny předloktí a já tak mohl dokonale vidět i tu nejslabší žilku.

Zdálo se mi, jakoby se ta bolest pouhým vyhrnutím rukávu ještě umocnila.

Byl jsem ale pravák a levou rukou si píchat neumím, takže to budu muset vydržet, bolest bude trvat jen chvíli a pak už se můžu těšit na několik hodin v ráji.

Neváhal jsem a okamžitě si jehlu zapíchl do té modrofialové bulky.

Trvalo jen chvíli, než se mi tělem opět rozlilo to příjemné teplo a celý svět kolem dostal úplně jiný rozměr.

Na rtech se mi zase usadil ten šťastný úsměv.

Bylo mi jedno, že sedím na mrtvole, bylo mi jedno, že jsem celý od krve a bylo mi jedno, že jsem tu dívku zabil, protože za tohle mi to stálo!

Nehybně jsem tam seděl, zavřel oči a nechal si pročesávat vlasy lehkým vánkem.

Byl jsem v deliriu a bylo mi tak krásně, že jsem úplně ztratil pojem o čase.

Musel jsem asi usnout, protože mě probudilo až silné zatřesení.

Dezorientovaně jsem se rozhlížel kolem sebe, než mi pohled padl na toho nevítaného hosta, který mě probudil.

Zarazil jsem se a srdce mi vynechalo několik úderů, když jsem zjistil, kdo že mě to vlastně vzbudil.

Ty uniformy bych poznal kdekoli… policie.

Droga v mém těle ještě nepozbyla své omamné účinky a tak jsem vlastně ani nevnímal, to co mi policista právě říkal.

Jeho hlas mi byl na kilometry vzdálený a k mým uším už doléhal pouze jako neurčité huhlání.

Mé tělo se opět uvolnilo a nikoho dalšího nevnímalo.

Policista mi zkroutil ruce za zády a navlékl mi želízka, ale mě to bylo jedno.

Rty se mi zformovaly do ještě většího úsměvu než prve.

Za pomoci druhého policisty mě naložili do služebního vozu, zatímco za mnou jedem zavíral dveře od auta a ujišťoval se, že neuteču, druhý mezi tím vysílačkou zavolal na ústředí, aby nahlásil vraždu.

Oba policisté nastoupili do vozu a i semnou se rozjeli na stanici.

Nejspíš si během jízdy o něčem povídali, protože jsem opět slyšel to zvláštní mumlání, nevěděl jsem ani proč, ale přišlo mi to strašně vtipné.

Neudržel jsem se a téměř celou cestu na stanici jsem se hlasitě smál…

Ovšem mé vystřízlivění z tohoto stavu přišlo až příliš rychle.

Bylo to právě ve chvíli, když mi jeden z policistů sundával želízka v zadržovací cele.

Bolest v mé levé ruce byla neuvěřitelná.

Zmateně jsem se kolem sebe rozhlížel a přemýšlel o tom, jak jsem se tady vlastně ocitl.

Udělalo se mi nevolno a zatočila se mi hlava, tak že jsem si musel lehnout na lůžko, které bylo přistrčené ke stěně.

Bolavou ruku jsem si přitáhl k hrudi, zavřel jsem oči a snažil se usnout.

Připadalo mi jako bych měl něco na rukou a cítil jsem, jak se mi prsty lepí k sobě.

Sklopil jsem oči, abych si mohl prohlédnout své dlaně.

Zhrozil jsem se, když jsem spatřil zasychající krev na svých dlaních.

Před očima jsem nyní měl dívčin zaskočený a zděšený výraz, když jsem jí kamenem rozmlátil hlavu.

Mé tělo se začalo nekontrolovatelně třást.

Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak ležel a užíral se myšlenkama na ten soudný okamžik.

Bylo mi čím dál hůř a nebylo to tím, že by mě až tak moc trápily vzpomínky na vraždu, ale tím, že se moje tělo opět dožadovalo další dávky drogy.

Ruku jsem pro samou bolest skoro necítil.

Věděl jsem až moc dobře, že policie by mě tady raději nechala chcípnout, než aby mi něco dala.

Snažil jsem se usnout a aspoň trochu tím zmírnit abstinenční příznaky.

Bohužel se mi to vůbec nedařilo, schoulil jsem se tedy na lůžku do klubíčka a pokoušel se potlačit třes v celém těle.

Připadalo mi jako věčnost, něž se u mé cely konečně někdo objevil.

Byl to nějaký policista, který na mě skrz mříže shlížel jak na obtížný hmyz.

„Thomasi Stevensone, byl jste obviněn za vraždu prvního stupně, jelikož jste byl shledán vinným, budete převezen do státní věznice, pro drogově závislé na odvykací kůru a poté budete převezen do krajské věznice, kde si odpykáte svůj trest ve výši osmy let.” Dokončil svůj monolog a chystal se odejít, na poslední chvíli se ale zarazil a znovu se na mě podíval.

„Váš transport vyráží za půl hodiny.” Procedil štítivě mezi zuby a pak už beze slova odešel.

„T-to přece n-nemůžete!” vypadlo ze mě po jeho odchodu zděšeně.

Bohužel nebo spíš bohudík to už ten policista neslyšel.

Bylo mi tak strašně zle a to jsem neměl drogu teprve pár hodin.

Při slově odvykací kůra už jsem propadal panice, tohle slovo děsilo prakticky každého podobně závislého člověka, jako jsem já.

Teď už bylo zcela marné pokoušet se zastavit třes těla, bál jsem se, strašně moc.

 Mezi drogově závislými o takových ústavech kolovaly ty nejpodivnější historky a já jen těžko mohl vědět co je pravda a co lež, ale to by se mělo co nevidět změnit.

Těch třicet minut mi uplynulo až neuvěřitelně rychle a už jsem slyšel klíč rachotící v zámku.

Dva strážníci vešli dovnitř, každý mě vzal z jedné strany v pod paží a napůl jsem došel, napůl jsem byl dovlečen do transportéru.

Jeden ze strážníků mi při nastupování do vozu až moc stiskl levou ruku a já vykřikl bolestí.

„Ticho!” okřikl mě druhý z nich a nekompromisně mě nasoukal do auta.

Cesta mi ubíhala až mučivě pomalu, čím víc jsme se blížili, tím víc jsem byl bledší a bledší.

Hlavu jsem měl jako střep, všechno se semnou točilo a já nutně potřeboval aspoň malou dávku.

Levou ruku jsem měl jako v ohni a žíly už mi nepěkně zfialověly až k zápěstí.

Strážníci se na sebe podívali, než si jeden z nich sáhl za opasek, odkud vytáhl želízka, jimiž mi spoutal ruce.

Chladný kov aspoň na nějakou chvíli zmírnil horkost mé bolavé ruky, poté mě opět oba vzali v pod paží a dovlekli mě branou do té podivné odvykací věznice.

„N-ne prosím…” snažil jsem se mluvit nahlas, ale zvuk, který vyšel z mých úst, byl spíše jen šepot než cokoliv jiného.

Strážníci se ale jen uchechtli a dál mě táhli směrem k ústavu.

Pokusil jsem se jim tedy aspoň vytrhnout, marně akorát jsem si tím způsobil ještě větší bolest.

Studený pot mi tekl po čele a splétal mi neposedné černé pramínky vlasů.

Stál jsem v řadě spolu s dalšími vězni.

Součástí odvykací terapie prý jsou i veřejně prospěšné práce, takže tady teď stojím a čekám na svůj verdikt, který vynese nepříjemně vyhlížející strážník, který postupuje stále blíž a blíž.

V ruce drží jakési desky, do kterých si poznamenává koho, kam přiřadí a jestli je onen dotyčný vůbec práce schopen.

Zbývalo už jen pět vězňů, než přijdu na řadu.

Jsem oblečený ve žlutém sepraném vězeňském mundůru a mám příšerný auťák, celý se klepu a příšerně se potím, hlava se mi točí a já mám pocit, že tady sebou každou chvíli seknu.

V ruce mi pulsuje strašlivou bolestí, ona malá bulka se za poslední dva dny o dost zvětšila a ztvrdla jako kámen, tak že už ani nedokážu ohnout ruku v lokti.

Náhle se přede mnou objeví ten strážník, zvedne hlavu, aby si mohl poznamenat moje číslo, které je přišité na mundůru v místech, kde se obyčejně nachází srdce.

Snažil jsem se zhluboka dýchat, abych neomdlel.

Musel jsem se opřít o stěnu, jak mě moje nohy jen taktak držely.

Muž si mě přeměřil zhnuseným pohledem.

„Máš stát v pozoru!” křikl na mě.

Já jen zmoženě zakroutil hlavou a ani jsem se nehnul.

To zřejmě muže dost vytočilo, protože ke mně nasupeně přistoupil, uvěznil mou levou ruku v pevném sevření své dlaně a zatáhl, aby mě odtáhl od stěny.

Vykřikl jsem bolestí a v křečích jsem se zhroutil k zemi a bolavou ruku si tiskl k hrudi.

Několik spoluvězňů se ke mně sklonilo a opatrně mi prohmatávalo bolavou ruku.

Pak mi někdo vyhrnul rukáv, před očima se mi začaly dělat mžitky a jakoby z dálky jsem slyšel čísi překvapené hlasy.

„Zavolejte někdo doktora!” křičel vězeň, klečící vedle mojí hlavy.

Jako ve snách jsem sledoval, jak kolem mě pobíhají snad všichni vězni.

Po chvíli mě chytily čísi ruce a položily na nosítka.

„Musí rychle na sál, jinak ho ztratíme…” bylo to poslední, co jsem ještě slyšel, než jsem se propadl do tmy.

Probudil jsem se… nejspíš v nemocničním pokoji?

Bylo mi divně, hlava mi třeštila, jako po celodenním flámu a sotva jsem se probudil, už zase se mi chtělo spát.

Nejspíš mi museli dát nějaké uklidňující prášky, protože i absťák ustal.

Chtěl jsem se podívat, co mi s tou rukou vlastně udělali.

Pokoušel jsem se zvednout ruku, ale nic se nestalo, prostě nešla zvednout.

Okamžitě jsem natočil hlavu, abych se na ruku mohl aspoň podívat.

„Moje ruka… m-moje…” dál už se mi ze rtů nedostal ani hlásek.

Pravou rukou jsem opatrně ohmatával ten malý kousek paže, který mi zůstal.

Musel jsem se kousnout do spodního rtu, abych nezačal vzlykat nahlas.