Kuraičin koutek

Napůl sedím a napůl ležím v objetí neznámého modrovlasého muže.

Všechen ten alkohol, co jsem měl v sobě, mě zdá se ještě neopustil, jelikož celý pokoj i toho neznámého muže vidím asi dvakrát.

,Počkat, kterej chlap by si nechával narůst takhle dlouhý vlasy?

Nejspíš to bude žena.’ Snažím se uvažovat racionálně, jak jen mi to moje bolavá hlava dovolí.

,Jsou to vůbec vlasy?’ leknu se, kde jsem to pro boha skončil?!

„Už je to lepší?” ozve se nade mnou starostlivý hlas, který mi moc ženský nepřipadá.

Pootočím hlavu víc do leva a do zorného pole mi padnou dvě věci.

Tohle je příšerný připadám si jako stoletej důchodce, co si bez brejlí neuvaří ani čaj.

Musel jsem pořádně zaostřit, abych rozeznal, na co se to vlastně dívám.

,A s alkoholem jsem definitivně skončil.’ Slavnostně jsem v duchu odpřísáhl, když se mi konečně povedlo zaostřit a já zjistil, že se dívám do hlubokých žlutozelených očí.

Hlas už mám trochu podobný svému původnímu, ale pořád to ještě není ono.

Svou otázkou jsem toho neznámého nejspíš poněkud vyvedl z míry, podle toho, jak zmateně se na mě podíval.

„A to je tvoje celé jméno?” snažil jsem se o něm dozvědět něco víc a přitom jsem se pokoušel ignorovat náhlou bolest na hrudi.

„Myslím, že jméno bude prozatím stačit. A jak se jmenuješ ty?” dodal po chvíli a zvědavě si mě začal prohlížet, aniž by zaznamenal moje bolestné syknutí.

Na několik minut jsem musel pevně semknout víčka, abych bolestí nevykřikl.

„Yo-Yoshiaki.” Zakoktal jsem se, jak jsem se snažil rozdýchat náhlý příval bolesti.

Na rtech se mi usadil letmý úsměv a už jsem otevíral pusu, abych mohl Yoshiakimu oplatit jeho předchozí otázku, jestli je tohle jeho celé jméno, když už se rudovlásek neudržel a přes pevně semknuté rty se mu prodral bolestný sten.

„Co je ti?” zděšeně jsem vykřikl a s vytřeštěnýma očima sledoval, jak se mi Yoshiaki svíjí bolestí v náručí.

Z koutku úst mu začal vytékat pramínek karmínově rudé krve.

Opatrně jsem podepřel Yoshiakiho jen jednou rukou, abych tou druhou mohl vylovit z kapsy od džínů mobil.

V kontaktech jsem vyhledal číslo našeho rodinného doktora, které jsem v zápětí i vytočil.

Prsty mi nervózně bubnovaly o zadní kryt telefonu, když to doktor dlouho nebral.

Už jsem to chtěl položit a zavolat normální záchranku, protože Yoshiaki se začal znovu dusit, když se z druhého konce ozval známý hlas doktora.

„Doktor Katashi, prosím?” pronesl lékař nezúčastněně.

„Dobrý den doktore, tady Wataru Okatama, potřeboval bych, abyste přišel ke mně do bytu, hned teď!” začal jsem hned jako o překot vysvětlovat.

Chvíli bylo ticho, jak si doktor pročítal diář, než odpověděl.

„Dobrá, mám teď asi na hodinu čas, nadiktujte mi tedy prosím vaši adresu.” Ozvalo se opět naprosto bez zájmu.

Zhluboka jsem se nadechl, abych se aspoň trochu uklidnil a nadiktoval doktorovi do telefonu svou adresu.

„Dobrá, tak do patnácti minut budu u vás. Nashledanou.” Oznámil mi doktor.

„Nashle.” Rozloučil jsem se a ukončil hovor.

Yoshiakiho aspoň pro zatím přešel záchvat kašle, který způsobil, že mu z koutku úst krvavý pramínek stekl až na bradu.

Rychle jsem vyndal z kapsy bílý látkový kapesník, kterým jsem rudovláskovi setřel krev.

Pak jsem Yoshoakiho opatrně položil zpět na postel a co možná nejrychleji šel do koupelny pro mokrý ručník, dezinfekci a nějaké ty náplasti.

Musel jsem si skutečně pospíšit, protože Yoshiaki mohl každou chvíli dostat další záchvat kašle, při kterém, kdybych mu nepomohl, by se mohl i udusit.

Znovu jsem ležel na posteli a snažil jsem se mělce dýchat, protože hluboký nádech mi způsoboval nepředstavitelnou bolest.

Na jazyku jsem pořád cítil kovovou pachuť krve a před očima se mi dělaly mžitky.

Pořád jsem sice nevěděl, kde to vlastně jsem, ale nemocnice ani nic podobného to určitě být nemohlo.

„Wa-Wataru…” zašeptal jsem s námahou do prázdného pokoje, ale nedostalo se mi žádné odpovědi.

Začínala se mi točit hlava a celé tělo jsem měl v jednom ohni.

Na čele mi vyrazil studený pot, který mi splétal neposlušné pramínky červených vlasů.

,Sakra, kam ten chlap šel? On mě tady snad nechá chcípnout, i když na druhou stranu, proč žít, když jediná osoba, kterou jsem na tomhle světě miloval, a o které jsem si myslel, že jí na mě záleží, mě buhví jak dlouho podvádí s jiným. Jenom, kdyby to tak příšerně nebolelo.’ Uvažoval jsem nad svým bídným osudem.

Najednou jsem uslyšel nepatrné vrznutí dveří a tiché kroky, blížící se k posteli, na které jsem ležel.

Pokusil jsem se vzepřít na loktech, abych se podíval, kdo přišel, ale přecenil jsem své síly a s bolestivým syknutím, jsem se sesunul zpět do polštářů.

Aspoň jsem tedy natočil hlavu, tak abych měl výhled na dveře.

„Co to pro boha vyvádíš?” ozval se kousek ode mě modrovláskův vyčítavý hlas.

„Jen jsem chtěl vědět, jestli jsi to ty.” Začal jsem se před ním ihned ospravedlňovat.

Wataru na mou odpověď jen protočil oči v sloup, zakroutil hlavou a raději už nic neříkal.

Sledoval jsem očima každý modrovláskův pohyb, to jak ponořil cíp ručníku do misky s vlažnou vodou, kterou si s sebou přinesl.

Pečlivě namočený ručník vyždímal, než mi s ním opatrně začal omývat zaschlou krev z obličeje.

Když byl můj obličej zbaven veškeré krve a špíny, odložil ručník na malý noční stolek a vzal si kousek vaty, na který vylil trochu dezinfekce.

„Asi to teď bude trochu pálit.” Usmál se na mě povzbudivě Wataru a přiložil vatu s dezinfekcí na moje natržené obočí.

Bolestí jsem zaskřípal zuby a pevně sevřel v pěsti bílé prostěradlo.

Díky palčivé bolesti jsem úplně zapomněl na to, že se nemám prudce nadechovat, což mi vzápětí připomnělo ostré bodnutí na plicích.

V ústech jsem opět ucítil kovovou pachuť krve a znovu se rozkašlal.

„Yoshiaki!” vykřikl Wataru, který okamžitě odhodil vatu na stolek a rychle mi pomohl do sedu, abych se nezadusil vlastní krví.

„Kdy už sakra přijede ten doktor.” Dostalo se mi přes rty mezi záchvaty kašle.