Kuraičin koutek

Kap 6.

„Bille! Co je ti?” zděsil se Gustav a zaraženě svého přítele sledoval.
Bill se pokusil postavit, ale docílil tím akorát toho, že málem spadl na Gustava, který ho v poslední chvíli zachytil.
„Odvedl bys mě prosím do cely, Gustave?” sotva slyšitelně zašeptal černovlásek v jeho náruči.
„Samozřejmě, ale neměl bys jít spíš na ošetřovnu?” strachoval se.
„T-to je v pořádku, doktorka říkala, že to bude ještě nějaký čas trvat, než bolest ustoupí úplně. Nejspíš jsem neměl dneska chodit ven, asi si za to můžu tak trochu sám.” Sypal si Bill popel na hlavu.
„Billy.” Vypadlo smířlivě z Gustava.
„Pojď, musíš si lehnout, pak ti bude líp.” Dodal nekompromisně a podpírajíc to černovlasé stvořeníčko, se oba vydali zpátky do budovy.
„To je úžasný, že máš celu sám pro sebe.” Usmál se nadšeně na Billa.
Ten jen slabě kývl a ztěžka dosedl na spodní palandu.
„Potřebuješ ještě něco, Billy?” staral se Gustav, když už mu vyzul boty a přehodil přes něj přikrývku.
„Chce se mi spát.” Už jen šeptal.
„Tak dobře, nebudu tě rušit, ale stejně se na tebe přijdu pro jistotu podívat.” Mumlal si spíš pod vousy, než Billovi.
Ten už ale stejně nevnímal, co se kolem něj děje a spokojeně spal.
Po několika dnech, když bolest hlavy začala pomalu ustupovat, objevil se zde ale další problém, jež na sebe tentokrát vzal podobu, obtloustlého staršího dozorce.
„Kaulitzi, seberte si svoje věci, stěhujete se!”
„C-co, proč… a kam?” na nic inteligentnějšího se Bill v tu chvíli nezmohl.
„Zavři hubu a hejbej se!” zpražil ho dozorce a otevřel zamřížované dveře cely.
Bill jen naprázdno otevřel a zase zavřel pusu, a okamžitě si začal házet všechny věci do deky, která sloužila jako přehoz přes “přikrývku”.
Během deseti minut byly všechny Billovy věci zabalené v dece, kterou se černovlásek snažil pobrat do náruče.
Po chvíli se mu to skutečně podařilo a on se, se značnými obtížemi vypotácel z cely za doprovodu dozorcových ostražitých očí.
Deka s věcmi byla tak velká, že sotva viděl před sebe a dokonce se mu povedlo skoro spadnout ze schodů.
Nakonec se mu úspěšně podařilo sejít o patro níž, kde zastavili u jedné z mnoha cel.
Dozorce vytáhl klíče a otevřel celu.
„Tak Trümpere, veget skončil, vedu ti novýho spolubydlícího.”  Posmíval se dozorce mladíkovi v cele.
Ten jen překvapeně zvedl pravé obočí a střelil po Billovi nepřátelským pohledem, zatímco ho starší muž strčil do cely.
„Proč mi sem dáváte tu kurvu, byl tu takovej klid a teď se mi tu díky němu dveře netrhnou!”
„Máš smůlu, přivezou nám nový mukly a dát je na celu s nim…,”  kývl hlavou Billovým směrem, „byly by jenom problémy, takhle bude možná pár dnů klid. Ty si s nim můžeš aspoň zadarmo užít, možná ti i dovolí bejt nahoře.” Zasmál se vlastnímu vtipu.
„Nevadí mi prošlí zboží, ale tohle už má prošlej záručák delší dobu, takže nebudu riskovat.” Odpověděl mu chladně Tom a kochal se mužovým nechápavým výrazem.
„Tvoje škoda.” Odfrkl si nakonec a pak odešel.
Tom ho ještě chvíli, s pocitem zadosti učinění, sledoval, než se otočil zpátky do cely, kde se střetl s Billovým nenávistným pohledem.
Jen se tomu pro sebe pousmál.
,Nakonec, vytáčet tuhle malou kurvičku, by mohla být docela zábava.’ Zauvažoval Tom.
Nadchnutý takovou myšlenkou se mlčky přesunul na svou horní palandu a dál svého nového spolubydlícího ignoroval.
Jediné pozitivum, které Tom ve svém počínání viděl, bylo to, že aspoň na chvíli nemusel myslet na Nickyho a jeho smrt.
Od té doby, kdy poprvé v televizi spatřil jeho ohořelé auto, nemohl v noci pořádně spát.
Neustále ho strašily všelijaké noční můry v podobě Nickyho, zaklíněného mezi volantem a sedačkou, volajíc jeho jméno…
… a on stál venku, sledoval, jak z auta rychle vytéká benzín, jak přeskočí jiskra a auto vzplane…
… Nicky teď už hystericky křičí Tomovo jméno, natahuje k němu zkrvavenou ruku, prosí ho, aby mu rychle pomohl z auta…
… Tom ale nemůže, nikdy! Pokaždé, když už se chystá k Nickymu rozběhnout…
… jakési neviditelné paže ho pevně svírají a on se nemůže ani pohnout!
Je nucen sledovat, jak jeho láska řve bolestí, když jí začnou olizovat první plameny…
… až po dlouhé době, když už se řev stává nesnesitelným, přijde ohromný výbuch…
… v tu chvíli Nickyho hlas utichne a Tom se celý zpocený a roztřesený probudí.
Otřásl se při té vzpomínce a snažil se ji zatlačit někam hluboko do toho nejtemnějšího kouta své mysli.

Bill

Mezi tím Bill, stále ještě stojící skoro uprostřed cely, naštvaně hodil své věci na spodní palandu.
,Co si o sobě ten blbec vlastně myslí!’ soptil v duchu a měl strašnou chuť něco rozbít, bohužel, nebylo co.
Bytostně nesnášel, když se o něm mluvilo, jako o nějaké bezcenné věci, kterou může vlastnit prakticky kdokoli a kdykoli.
Předchozí tři roky svého života s ním většina lidí, s nimiž se stýkal, ale právě takhle zacházela.
Pro svého šéfa, byl jen dobře vydělávající hračkou, možná atrakcí, na níž lákal zákazníky?
Nevěděl, k čemu jinému by se to dalo přirovnat.
Naivně doufal, že tady ve vězení, by to mohlo být jiné, možná… trochu lepší.
Chtěl začít znova od začátku.
Po propuštění už se nebude muset vrátit do své nynější “práce“, možná se mu podaří znovu nastoupit na školu… vystudovat.
Měl tolik plánů do budoucna, tolik energie, tedy aspoň se tak snažil působit, hlavně kvůli Gustavovi, byl rád, že natrefil na někoho, jako je Gustav a nechtěl ho svým zármutkem ze ztráty jediné osoby, kterou na světě měl, zatěžovat.
Tolik se o něj staral, když to potřeboval, ale matku vám nedokáže nikdo nahradit.
Ovšem, tohle vězení, mu do života postavilo další nelehkou překážku a jeho růžové brýle se rozbily už první večer, který zde strávil.
Podle toho, jak se k němu někteří vězni i dozorci chovali, mu připadalo, že i ta nejmenší bakterie v celé věznici pro ně bude znamenat víc, než on.
Byla to příšerná představa a Bill vůbec nevěděl, jak dlouho něco takového ještě bude schopen snášet.