Kuraičin koutek

Bill mu věnoval další plachý úsměv a ruka mu automaticky vystřelila k poraněnému místu na hlavě.

Gustavovi toto malé gesto samozřejmě nemohlo uniknout.

„Co to je.” Zbystřil okamžitě, když si všiml jizvy na mladíkově hlavě.

,Tak proto je ostříhaný, tedy aspoň částečně.’ Došlo Gustavovi a prohlížel si, jak měl Bill po stranách vlasy ostříhané téměř úplně a pouze prostředkem hlavy se mu táhl pruh vlasů, skoro stejně dlouhých, tak jako je měl před tím.

„To ti udělal Kai?” zajímal se a přisedl si k němu blíž, aby si jeho zranění mohl lépe prohlédnout.

„Ehm… no… a-ano, ale už je to v pořádku, vážně.” Snažil se znít co možná nejpřesvědčivěji a nedat Gustavovi už žádný důvod, aby se rozzlobil nebo hůř, opět se obviňoval z toho, že ho nedokázal ochránit.

Gustav na něj zůstal chvíli konsternovaně zírat, než konečně otevřel pusu a odpověděl.

„V pořádku?!” vykřikl až se po něm několik vězňů, na dvoře, zvědavě otočilo a sám černovlásek raději o kousek odsedl.

„Přestaň křičet, Gustave, všichni na nás koukají!” sykl Bill a zatáhl ho na betonovém bloku více stranou od ostatních.

„Bille, seš normální, prej v pořádku, pche, vždyť tam máš nejmíň pět stehů, ale je to v pořádku! V tom případě by mě zajímalo, co by podle tebe už v pořádku nebylo! To jako, že dokud se můžeš hýbat nebo dokud neskončíš pod drnem, tak je to v pořádku?!” už vážně vypěnil Gustav.

V obličeji byl úplně rudý a funěl doslova jako rozzuřený býk.

Vyskočil na nohy jako čertík z krabičky a začal kolem nasupeně pochodovat.

Bill si chvíli masíroval spánky, zničeně si povzdychl a nespouštěl pohled z pochodujícího Gustava.

Za jiné situace by se tomu nejspíš zasmál, Gustav, pověstný svým ledovým klidem, tu teď nervózně pochoduje a spíš než co jiného připomíná velký papiňák těsně před výbuchem.

Po chvíli už to Bill nevydržel, pravda nebyl moc trpělivý, ale kdo by taky byl, když má před očima běsnícího Gustava.

„Tak už s tim sakra přestaň a sedni si!Chováš se jako žárlivá manželka!” nevěděl, k čemu jinému by měl jeho chování přirovnat.

Jmenovaný se zastavil v polovině kroku, a zaraženě se na černovláska podíval.

„C-cože?” koktl nechápavě.

„Máš poslouchat a teď si konečně sedni, akorát ze sebe děláš blbce, už jsem ti přece řekl, že jsem v pořádku. Občas mě sice trochu bolí hlava, ale není to nic vážného, mohl jsem dopadnout i mnohem hůř, tak už prosím nevyšiluj!” uzemnil Gustava Bill a na důkaz svých slov poklepal bledou ručkou na betonový blok vedle sebe.

Gustav se tedy rezignovaně posadil a velkýma rukama si podepřel bradu.

Bill se musel pousmát nad jeho počínáním.

„Ale no tak, snad by ses na mě nezlobil, myslel jsem, že budeš rád, když už jsem se konečně vrátil z ošetřovny, že mě rád uvidíš, ale asi jsem se spletl.” Pronesl po chvilce ticha Bill. Přesně věděl, že tohle malé citové vydírání na Gustava zabere.

„Ne ne, to není pravda!” vyhrkl okamžitě Gustav, netušíc, že díky tomu Bill opět dosáhl svého.

„No před chvílí to moc nadšeně nevypadalo.” Rýpl si černovlásek, rozhodnutý ještě chvíli Gustava podusit.

Ten si jen zničeně povzdechl a složil hlavu do dlaní.

„Promiň mi to, Bille, nemyslel jsem to tak.”

Gustav využil situace a aspoň lehce pohladil svého kamaráda po vlasech.

Velice ho potěšilo, když mu Bill tentokrát neuhnul.

Rukou mu pak sklouzl na rameno, za které si ho přitáhl blíž k sobě.

Billův úsměv se ještě o něco rozšířil a spokojeně se ke Gusovi víc přitulil, zavřel oči a jen se nechal hladit po rameni.

„Kdo je to?” zeptal se, když ho po nějaké době ze snění vytrhl známý pocit, že ho někdo pozoruje.

Vzhlédl a jeho oči se zabodly do poměrně vysokého dredatého chlapce, přibližně stejně starého.

Ten, jakmile si všiml, že Bill zaregistroval jeho pronikavý pohled, okamžitě stočil zrak jinam a dělal, jakoby nic.

„Kdo?” zbystřil okamžitě Gustav.

„Ten dredatej kluk.” Řekl tiše Bill a nenápadně kývl hlavou směrem k místu, kde onen dotyčný stál.

Gustav tím směrem střelil krátkým pohledem.

„Trümper, Thomas Trümper, teda aspoň myslim, že se tak jmenuje.” Odpověděl mu zamyšleně a ještě jednou se po Trümperovi ohlédl.

Ten už se ale jejich směrem podruhé nepodíval.

„A za co tady je, vypadá docela normálně.” Dál vyzvídal černovlásek, rozhodnut, že se tak snadno nevzdá a vytáhne ze svého přítele nějaké informace.

„To nevím, s nikým se tu moc nebaví, vlastně se kromě odpovědí dozorcům většinou zdržuje veškeré konverzace, i když chvíli po tom, co tě odnesli na ošetřovnu, se začalo věznicí šířit, že prý něco měl s tim slavnym právníkem… é… Nicolas Weigel, jo, tak se jmenoval.

Řešil ten nejsledovanější proces roku, říkalo se, že to prej byl nějakej zkorumpovanej proces a on z něj toho chlapa stejně vysekal.

Nejspíš se to ale někomu nelíbilo, protože po cestě zpátky do Berlína to do něj naprala nějaká dodávka, byl na místě mrtvej, takže teď už má milej Trümper smůlu.

Ať už mu za to, že ho Weigel odsud dostane, dal cokoliv, je mu to teď na dvě věci.” Podal mu Gustav vyčerpávající odpověď.

„Nevěřím, že by někdo tak mladý měl tolik peněz, aby si mohl dovolit někoho, jako je Weigel.” Zamyslel se nahlas Bill nad tím, co jiného by mu Trümper mohl dát.

„Tak tohle je snad jasný, že tolik nemá, nejspíš spolu jenom šukali a on musel bejt vážně dobrej, když po Weigelovi chtěl, aby ho obhajoval.” Vyslovil svoji teorii Gus a probodával Thomase nenávistným pohledem.

„Je divnej, vážně nevím, co si o něm mám myslet. Chová se, jakoby byl něco víc, než mi ostatní a tim, jak se s nikym nebaví, to ještě zhoršuje.” Mumlal Gustav a vůbec si nevšiml zamyšleného pohledu svého společníka.

Gustav ještě chvíli něco mlel, ale Bill už ho neposlouchal.

Bolest hlavy se opět přihlásila o pozornost a on myslel, že tam snad omdlí.

„Ehm… já… budu muset jít, p-promiň…” zarazil se, když se mu zatočila hlava a zatmělo před očima.