Kuraičin koutek

Kap 4.

Chvíli váhala, než nakonec přece jenom přikývla.
„Dobře, něco vám pošlu.” Slíbila a odešla.
Bill ještě nějakou dobu ležel na boku a sledoval zavřené dveře, za nimiž zmizela doktorka.
Když už mu ta poloha začínala být nepříjemná otočil se zpět na záda a jeho pohled nyní padl na malou černou kameru v pravém horním rohu nad dveřmi, jenž v bílém pokoji působila, jako pěst na oko.
Vyplázl na kameru jazyk se svou kovovou ozdůbkou a udělal kyselý ksichtík, než ještě jednou úlevně vydechl a zavřel oči, snažíc se tak znovu usnout.
Hlad tedy neměl ani v nejmenším a celkově mu bylo dost špatně, takže se rozhodl zvolit nejlepší možnou variantu a to, zaspat co nejvíc se toho dá.

*                                *                                     *

Zbývající dva dny na ošetřovně utekly Billovi jako voda a dokonce se mu nějak podařilo ukecat doktorku k tomu, aby mu půjčila nůžky a on tak mohl aspoň částečně napravit škody, kterých se na jeho milovaných vlasech doktoři dopustili.
Nakonec byl se svou prací docela spokojen a musel si sám pro sebe uznat, že tohle mu slušelo mnohem víc, než jeho předešlý účes.
Dalším překvapením pro něj bylo, když ho bachař odvedl na celu, kde zjistil, že ji má celou pro sebe.
Ve věznici bylo ještě několik volných míst na jiných celách, a tak nebyl žádný problém nechat Billovi samotnou celu.
Vypadalo to, že i dozorci by docela uvítali aspoň jeden den bez hádek či bitek na cele nebo jen v místech, kde se zrovna černovlasý mladík vyskytoval.
Bill dlouhou dobu jen bez hnutí ležel na dolní palandě a zíral na postel nad sebou.
Bylo několik hodin po poledni, když se uráčil konečně vstát, přestat zírat do prázdna a jít aspoň na chvíli na vzduch.
,Taky bych se měl jít podívat za Gustavem, určitě se mu doneslo, co se mnou Kai provedl a bude akorát nervózní.’Přemýšlel o tom, co udělá nejdřív.
Taky se chtěl někomu pochlubit s tím, že má celu sám pro sebe.
Připadal si jako cvok, když si uvědomil, s čím se to chce vlastně chlubit.
„Nejspíš se ta doktorka přece jenom spletla a nebyl to jen otřes mozku, už je to tak, Billy se nám zbláznil.” Brblal si s lehkým úsměvem na rtech pro sebe a kráčel dlouhou vylidněnou chodbou ven na dvůr.
Musel si rukou zaclonit oči, jak ho sluneční světlo na pár vteřin oslepilo.
Nějakou dobu tam jen tak stále ve dveřích a pohledem přejížděl celý dvůr, kde se snažil vyhledat známou blonďatou kštici.
Po chvíli se mu to konečně povedlo a on se, se zářivým úsměvem rozešel směrem k té nejzazší zdi dvora, kde obvykle sídlila Gustavova parta.
Pomalým krokem se vydal k hloučku vězňů, v jejichž středu seděl podsaditý blonďáček a zaujatě poslouchal jednoho ze svých “poskoků”.
Billa zaregistroval až v tom okamžiku, když vězeň najednou přestal mluvit a upřeně se zahleděl kamsi do neznáma.
Gustav ho okamžitě napodobil, a jakmile si všiml svého černovlasého přítele, rozlil se mu po tváři šťastný úsměv.
„Billy! Už jsem se začínal bát, co ti ten Kai všechno neudělal, že jsi byl tak dlouho na ošetřovně.” Doslova ze sebe vychrlil blonďák a během několika vteřin už byl na nohou a objímal svého přítele, kterého měl v podstatě jako mladšího brášku, jehož si vždy tak moc přál.
Jakmile Billa poprvé spatřil, měl jasno v tom, že tohle křehké stvořeníčko bude chránit, i kdyby ho to mělo stát život, což by v jeho branži nebylo nic, zas až tak neobvyklého.
„Odpusť mi to bratříčku.” Šeptal mu tiše do ouška a nepřestával ho k sobě pevně tisknout.
Bill mu na to nic neřekl a jen se ke Gustavovi těsněji přitiskl, jakoby se chtěl schovat v jeho náruči před vším zlým, co ho kdy potkalo.
„Je mi to tak líto, Bille, já… slíbil jsem, že tě ochráním a zase jsem tě zklamal.”  Bědoval nad sebou tiše blonďák a lehce ho pohladil po vlasech.
Až teď si všiml, že je jeho “mladší bráška” ostříhaný.
Bill sebou trochu trhl a jemně setřásl Gustavovu dlaň z hlavy, přece jen ho ještě trochu bolela a po onom incidentu s Kaiem byl poslední dobou až přehnaně citlivý, když mu někdo sahal na hlavu.
„Neomlouvej se pořád, vždyť nemáš za co.” zpražil ho Bill a odtáhl se, když ho Gustav chtěl opět pohladit po vlasech.
Ten už otevíral pusu, aby se bránil, ale černovlásek ho předběhl.
 „Já… chápu to, a ani v nejmenším nečekám, že se mnou budeš všude chodit, aby se mi někde náhodou něco nestalo.
Můžu si za to sám, je to můj trest za to, že jsem jí nedokázal pomoct, když mě nejvíc potřebovala, zasloužím si to!” rozčílil se a málem vykřikl.
Gustav překvapeně zamrkal a až po chvíli napjatého ticha se mu konečně podařilo zavřít otevřenou pusu.
„Tohle neříkej, Bille, nemohl’s jí už pomoct, udělal jsi co, jsi mohl a nikdo ti to přece nevyčítá.” Snažil se ho blonďáček uklidnit.
„Byla to moje máma, Gustave! Chápeš to?! A já jí nepomohl, nedokázal jsem jí zachránit! Všechno je to moje chyba!” hystericky se rozkřičel Bill a začal bušit Gustavovi pěstičkami do hrudi.
Ten chvíli sledoval jeho snažení, si aspoň nějak vybít vztek, než si ho opět přitáhl pevně do náruče.
„Bože, co jsem to za syna, když jsem nedokázal pomoct vlastní matce?!” nevydržel to dále Bill a tiše se rozvzlykal Gustavovi na rameno.
Nad tímto výlevem si Gustav jen povzdychl a opatrně ho hladil po zádech, doufajíc, že se tak aspoň trochu uklidní.
Popravdě si myslel, že už se Bill trochu srovnal se smrtí svojí matky a událostmi, které staly těsně před tím, než skončil tady v base.
Ale očividně to neměl až tak pod kontrolou, jak si myslel.
„Šš, bude to dobré, pojď, sedneme si někam stranou.” Bill jen tiše popotáhl a přikývl Gustavovi na souhlas.
On se na Billa povzbudivě usmál a s jednou rukou omotanou kolem jeho ramen, držíc si ho tak stále u sebe, došli skoro až k drátěnému plotu dvora, který odděloval vězně od zbytku světa.
Posadili se na malé betonové bloky proti sobě.
Jen tak tam mlčky seděli a navzájem si hleděli do očí.
„Já… omlouvám se, že jsem tak vybuchl.” Špitnul Bill a kajícně sklopil čokoládové oči k zemi.
„Nic se nestalo, Billy.” Povzbudivě se na něj usmál a poplácal po rameni.
Na Billově tváři se objevil malý úsměv a svůj zrak opět stočil na blonďatého kamaráda.
„Jsi ostříhaný.” Spíš jen konstatoval, než cokoli jiného a natáhl ruku, aby nechal své prsty klouzat mezi těmi úžasně jemnými černými vlasy.
Věděl, že tohle se “malýmu bráškovi” vždycky líbilo, a proto byl dost překvapený, když Bill z ničeho nic opět ucukl.
„Děje se něco? Moc ti to sluší.” Snažil se Gustav zachránit situaci, aniž by věděl, co udělal špatně.