Kuraičin koutek

Kap 2.

Toho už ale dozorci měli dost a jednou dobře mířenou ranou tvrdým obuškem do břicha muže umlčeli a napůl ho vedli, napůl vlekli na ošetřovnu, kde skončil i jeho černovlasý spolubydlící.
Tom nad celým incidentem jen nechápavě kroutil hlavou, ten černovlasej kluk byl prostě poděs a on už ani nepočítal, kolikrát se tohle od jeho nástupu sem stalo.
Přišel sem snad týden po něm, obyčejná kurva, jakých je po celém Německu nespočet, a i přes to, že na svobodě by se nechal ojet od kohokoliv, tady se to zatím snad nikomu ještě nepovedlo, aspoň co on ví.
Ten kluk byl zkrátka divnej, chodil nalíčený jako holka, lakoval si nehty a dlouhé černé vlasy s bílým melírem měl vždy načesané do dikobrazího účesu.
Když se nad tím teď Tom zamyslel, vlastně ani nevěděl, jak se ten kluk jmenuje, mohl být tak stejně starý jako on, ale nikdy neslyšel, že by mu někdo řekl jménem, všichni mu říkali buď kurvičko anebo děvko.
Tenhle den byl jeden z těch, kdy si Tom nejvíc přál dostat se odtud co nejrychleji a hlavně hodně daleko.
Nebýt jeho prázdného žaludku, který se začal dožadovat pozornosti vytrvalým kručením, by se Tom litoval snad po zbytek dne.
Po patnácti minutách, které mu připadaly jako těch nejdelších patnáct minut v jeho životě, se konečně dočkal a společně s ostatními vězni zamířil do jídelny na snídani.
Po snídani se rozhodl jít trochu na vzduch a zapálit si.
Vyšel tedy na obrovský dvůr, jenž byl rozdělen na několik bloků, stejně jako celá věznice.
Zamířil k osamoceným lavičkám v nejzazším rohu dvora, kam nikdy nikdo moc nechodil, nepotřeboval společnost, nechtěl se bavit s těmi lidmi, co tady jsou, všechno to byli vesměs vrazi, zloději, násilníci a buhví co všechno, on nebyl ani jedno a nehodlal se s takovými lidmi vůbec zahazovat.
V kapse sepraných modrých kalhot nahmatal krabičku s cigaretami a jednu si vytáhl, vložil mezi rty a zapalovačem zapálil.
Labužnicky popotáhl z té hříšné tyčinky a poté vyfoukl kouř.
Vychutnávajíc si svou cigaretu pozoroval ostatní vězně na dvoře.
Několik jich sedělo na lavičkách téměř uprostřed dvora a o něčem zapáleně diskutovali, jiní zas v dalším odlehlém koutě hráli košíkovou nebo posilovali na nejrůznějším nářadí, které zde bylo a zbytek vězňů se prostě jen tak procházel.
Aniž by si to Tom uvědomil, strávil venku na dvoře celé dopoledne.
V poledne je dozorci začali nahánět zpátky do budovy na oběd.
Jídlo, další věc, kterou tady Tom nenáviděl, bylo prostě přímo nechutný, co jim tady servírovali a tvářili se při tom, jakoby to bylo to nejlepší na světě, i když Tom silně pochyboval, že by to nebyl schopen pozřít ani jeho čtyřnohý miláček, který sní prakticky všechno, co mu přijde pod nos.
S velkým sebezapřením, potlačením pudu sebezáchovy a veškerých smyslů se mu podařilo aspoň něco málo z té ohromné dobroty sníst.
I tak měl ale pocit, že obsah svého žaludku zase co nejdříve vyprázdní.
Po obědě se Tom vydal do společenské místnosti, kde se vězni mohli dívat na televizi nebo hrát jakési stolní hry.
Tom občas pochyboval o duševním zdraví ředitele této věznice, už jenom ta představa trojnásobného masového vraha, hrajícího například Kris kros, byla směšná.
S lehkým úsměvem se posadil na jednu z mnoha plastových židlí před televizí.
Stihl to akorát na odpolední zprávy, což byl takový jeho rituál, někdo si dává odpoledne kávu, on sleduje televizní noviny, když se mu nepodařilo sehnat normální noviny, tak aspoň něco.
První tři novinky byly celkem nezáživné a poměrně nudné, bylo mu jedno, která modelka si našla nového milence, že jakýsi pyroman podpálil v Chorvatsku autokemp nebo, že se v Berlínské ZOO narodila nějaká vzácná opice.
Zaujala ho až zpráva o hromadné autonehodě na dálnici A4 na vjezdu do Berlína.
Tom s vytřeštěnýma očima sledoval záběry z vrtulníku, které ukazovaly už skoro dvanácti kilometrovou kolonu a téměř hltal, každé moderátorčino slovo.
„Nehoda se stala už před dvěma hodinami, ale policii se stále nedaří odklidit vraky aut, aby mohla být dálnice opět průjezdná.
Více informací pro vás má Andreas Benzner, který se s naším štábem vypravil na místo nehody. Andreasi, už policie vyšetřila, kdo nebo co tu strašlivou nehodu způsobilo?” zeptala se moderátorka a předala slovo svému kolegovi.
Blonďatý muž jen párkrát přikývl na kameru, než začal odpovídat.
„Podle náčelníka policie, se kterým jsem před chvílí mluvil, nehodu zavinil menší kamion, jehož řidič si při odbočování nevšiml předjíždějícího BMW.
Osobní vůz se při vysoké rychlosti stal neovladatelným a narazil do bezpečnostních svodidel, kde vzápětí explodoval.
Řidič černého BMW byl na místě mrtvý, podle policie se jednalo o Nicolase Weigela, osmadvacetiletého právníka, který se právě vracel ze zahraničí, kde vyhrál jeden z nejsledovanějších případů dnešní doby.
Jestli se jednalo o běžnou nehodu anebo o pomstu za vyhraný případ zjistí policie až z výpovědi řidiče kamionu, který se ještě neprobral z kómatu.” ukončil muž záhadně reportáž a předal slovo menší brunetce, jenž uváděla celou relaci. 
Nic z toho už ale Tom nevnímal, jen zaraženě seděl na židli a vytřeštěnýma očima stále sledoval místo na obrazovce, kde ještě před chvílí ukazovali fotku usmívajícího se Nickyho  v černém obleku, vycházejícího ze soudní síně.
To jako, že Nicky, JEHO Nicky je po smrti?!
Nemohl tomu uvěřit, celý svět se mu najednou zbořil, jako domeček z karet.
Z očí mu začaly samovolně vytékat slzy, které se Tom ani v nejmenším nenamáhal zastavit.
Klouzaly mu po tvářích a při přímém kontaktu se světlem vypadaly jako malé třpytivé diamanty.
Bez hnutí stále seděl na židli a uslzenýma očima hleděl do prázdna.
Před očima se mu promítaly všechny okamžiky jeho života, které s Nickym strávil nebo s ním aspoň nějak souvisely.
Znovu se mu v mysli přehrálo, jak se poprvé potkali, jejich první polibek i milování.
Bylo tak neuvěřitelně těžké připustit si fakt, že Nickyho už vlastně nikdy neuvidí, že už nikdy nebude moci laskat jeho sametové polštářky, utápět se v jeho smaragdových očích…
Najednou mu došlo, že s Nickym pohasla jeho poslední naděje na to, aby se odtud mohl dostat dřív, než za dva roky.
Teď už tady nebyl nikdo, kdo by mu věřil nebo byl ochoten mu pomoci.
„Kurva!” vykřikl zničeně a s plastovou židlí před sebou třískl o protější zeď.
Několik vězňů v místnosti sebou polekaně trhlo a upírali své nechápavé pohledy na právě odcházejícího Toma.