Kuraičin koutek

Kap 1.

"Thomasi Trümpere, byl jste obviněn za výtržnictví, krádež v městské bance, odcizení několika desítek milionů euro a napomáhání při dvojnásobné vraždě.
Soudní rozsudek zní takto: Uděluji vám dva roky nepodmíněně, v krajské věznici, bez možnosti odvolání se či nároku na podmínečné propuštění." prohlásil soudce chladným hlasem a své rozhodnutí potvrdil klepnutím dřevěného kladívka.

*          *         *
 

Tom se s trhnutím probudil a prudce se posadil, div se napraštil odo hlavy o palandu.
Hřbetem pravé ruky si z čela setřel chladný pot, který mu během spánku vyrazil.
Poté ztáhl ruku z čela a hodnou chíli jen tak seděl na posteli, koukal do neznáma a poslouchal splašený tlukot vlastního srdce.
Tenhle sen, který byl vlastně i zkutečností, se začal stávat jeho noční můrou, stejně jako tohle místo: krajská věznice.
Nenáviděl to tady a nesnášel se za to, jaký je blbec, že se nechal zatáhnout do tak blbýho kšeftu, kvůli kterýmu tady teď musí celý dva roky hnít!
Povzdechl si a jemně si začal masírovat spánky.
Byl strašně rád, že má aspoň Nickyho, který se na něj snad jako jediný nevykašlal, když se dozvěděl, že je v base, ale snažil se mu pomoct.
Miloval svého přítele a měl velké štěstí, že byl Nicky právník a slíbil mu, že ho odtud dostane, hned, jak dokončí svůj nynější případ.
Strašně už se na ten den těšil, věděl, že jeho přítel patří mezi ty nejlepší ve svém oboru a dostane ho odtud raz, dva.
Jako jediný mu tenkrát věřil, když tvrdil, že nevěděl o tom, co mají jeho bývalí kamarádi v úmyslu.
On tam měl zkrátka jen přijet a po "akci", jak mu řekli, je kamsi zavést.
Měl bohužel smůlu, že kamera před bankou nahrála jeho poznávací značku a do večera už se to u něj doma hemžilo policajtama.
Nicky byl bohužel v tu dobu mimo Německo, kvůli případu a než se vrátil Toma  už stačili dát za katr.
Když na to teď Tom vzpomínal musel se usmát nad výrazem, který  se objevil na Nickyho tváři, když ho poprvé spatřil ve vězeňském munduru.
Za tři dny už tady bude celé dva týdny, neodvažoval se ani spočítat, kolik týdnů to tady bude muset ještě vydržet a raději se modlil, aby si jeho miláček pospíšil se svým případem a konečně ho odtud dostal.
Z přemýšlení ho vytrhla až hlasitá siréna, jenž se rozléhala po celé věznici, jako budíček.
Protočil očima, zatímco se namáhavě hrabal ze spodní palandy, z malého umyvadla, co bylo na cele, si vzal gumičku, s jejíž pomocí si svázal dredy do mohutného culíku a postavil se před mříže své cely.
Ty se postupně otevřely a vězni vyšli ven před cely, kde zůstali stát a čekali až je bachaři zkontrolují.
Tom už začínal mít docela hlad, když se z protější cely v prvním patře, on měl celu v přízemí, začal ozývat hlasitý křik.
Všichni vězni samozřejmě stáčely své pohledy k místu, odkud se řev ozýval a několik statečnějších z bližších cel, se odvážilo do cely nakouknout.
"Já tě zabiju, ty děvko, co si o sobě vůbec myslíš!
Si vobyčejná kurva a chcípneš, jako každá jiná, rozumíš!" rozléhalo se celou věznicí
Bachaři přiběhli dřív, než si Tom vůbec stačil uvědomit, co přesně se v cele stalo.
Trochu vytřeštil oči, když dva mohutní dozorci z cely vystrkali vzpírajícího se silnějšího, holohlavého muže s obličejem od krve.
Teprve když Tom zaostřil, tak si všiml, že krev na mužově obličeji vytéká z dlouhých škrábanců, jenž nyní zdobily celou jeho kulatou tvář, vypadaly i poměrně hluboké, takže mu nejspíš zůstanou jizvy, i když může mluvit o štěstí, že onen dotyčný, co mu způsobil ty škrábance mu nevyškrábal v afektu i oči.
Vypadalo to ale, že holohlavého muže v tuto chvíli jeho zranění ani trochu nezajímá.
Když z cely vyšel i třetí dozorce, který v náručí držel čísi bezvládné tělo, začal jeho poškrábaný spolubydlící všelijak házet a zmítat se, jen aby se dostal z ocelového sevření dvou bachařů, ti ho ale drželi přilíš pevně a tak aspoň křičel nejrůznější nadávky za vzdalujícím se dozorcem, jenž nesl mladíkovo bezvládné tělo.
Černé havraní vlasy mu zakrývaly celý obličej, a tak nikdo nevěděl jaké zranění přesně utrpěl.
Jen pár tmavých pramínků bylo slepeno k sobě a z jejich konečků občas ukápla malá kapička karmínově rudé krve, a tak za sebou na šedé betonové podlaze zanechávala rudou cestičku.
"Já tě dostanu, ty špíno, slyšíš!? ZABIJU TĚ!!" neslo se ozvěnou po celé věznici.