Kuraičin koutek

Kap 3.

„Ksakru!” zaklel Itachi a rozeběhl se k oknu.
„Dostal jste ho, šéfe?” zeptal se jeden z mužů, co běželi za ním.
„Myslím, že ne.” zakroutil hlavou černovlásek.
Vykoukl z okna, aby se podíval jak na tom Deidara je.
Sledoval, jak se s námahou zvedá a ohmatává si prostřelené rameno.
Podle pramínku krve, který mu barvil dlouhé blond vlasy na karmínově rudou, usoudil, že si nejspíš při pádu rozbil hlavu o nějaký kámen, jenž ohraničoval záhon.
S lehkým úsměvem namířil zbraň na blonďáka pod oknem.
„Sbohem Deidaro.” Zašeptal a chystal se zmáčknout spoušť právě ve chvíli, kdy blonďák zvedl hlavu, aby se podíval, co dělá Itachi.
Blankytně modrý pohled se střetnul se sametově černým.
Chvíli si mlčky hleděli do očí, než se Deidara prudce otočil a co mu nohy stačily, utíkal pryč z Itachiho dosahu.
Ten něco takového vůbec nečekal a okamžitě začal střílet.
 Bohužel pro něj příliš pozdě a tak se jím vystřílené kulky jen neškodně zaryly do země.
„Do prdele!” vykřikl černovlásek a okamžitě vyskočil z okna a rozběhl se za blonďákem.
„Hněte sebou, ksakru, nesmí utéct!” zařval na muže, kteří ho sledovali z okna knihovny.
Ti jen kývli, vytáhli si zbraně, vyskočili z okna a rozběhli se za svým šéfem.
Deidara rychle proklouzl zadním vchodem, kterým sem přišel a rozeběhl se pryč po ulici plné lidí.
O chvíli později už za sebou slyšel několik běžících osob.
Za běhu se otočil, aby zjistil, jestli ho pronásleduje Itachi nebo jestli za ním poslal svoje nohsledy.
Spatřil Itachiho, jak na něj míří zbraní a za ním dobíhají ti dva muži, které viděl v černovláskově kanceláři.
Okamžitě se zase otočil a běžel tak rychle, jak mu jen jeho zranění dovolilo.
Snažil se kličkovat mezi lidmi na ulici a občas přeběhl i přes silnici aniž by se jedinkrát rozhlédl.
Itachi už se začínal bát, že jim Deidara nakonec přece jenom uteče.
Stačilo mu ještě párkrát přeběhnout silnici a ztratil by se jim v temných uličkách velkoměsta.
Itachi ještě přidal a snažil se ze všech sil, aby blonďáka dohonil.
Deidara se mezi tím vrhl znovu do silnice, opět bez rozhlédnutí, pak už bylo slyšet jen skřípění brzd a tupý náraz.
Itachi doběhl k silnici, kde se zarazil.
Deidara ležel napůl pod černou limuzínou, svíjel se v bolestivých křečích a držel se za rameno, jelikož na něj při nárazu auta tak nešikovně spadl.
Itachi se zašklebil.
„Tentokrát, už tě skutečně zabiju, zlato.” Mrknul na Deidaru černovlásek a poslal mu vzdušný polibek.
„Byl jsi dobrý skutečně jenom do postele.” Posmíval se blonďákovi jeho bývalý milenec a mířil mu zbraní přímo mezi oči.
„Zdravím Itachi, co ty tady?
Není to tak trochu pod tvojí úroveň, zabíjet bývalé milence?” rýpnul si jakýsi červenovlásek, právě vystupující z limuzíny.
„To víš, solidní zabijáci se v dnešní době shánějí dost těžko a jen tak mimochodem, je to normální neplatič, žádný milenec.” Zašklebil se Itachi na svého rivala.
„Ach tak.” Přikývl naoko chápavě červenovlásek.
„A co tady děláš ty, Sasori?” vyzvídal černovlásek a jeho poznámku ignoroval.
„To víš, obchodní jednání.” Uculil se Sasori provokativně.
„Aha.” Odvětil suše Itachi.
„Teď, kdybys byl tak laskav a řekl svému šoférovi, aby trochu zacouval, potřebuji si tady něco vyřídit.“ Snažil se o milý tón černovlásek.
Sasori pozvedl nechápavě obočí, obešel limuzínu a se zájmem si prohlížel blond mladíka s prostřeleným ramenem, které mu silně krvácelo, div že je ještě stále při vědomí.
 „Myslím, že to asi nepůjde, Itachi, vypadá podezřele, možná že má něco společného s těmi lidmi, co se mě předevčírem pokusili zabít, věnuj mi ho jako důkaz našeho přátelství, co ty na to?
Myslím, že si nezaslouží tak rychlou smrt, kterou mu chceš tak ochotně poskytnout, já už si s ním poradím.” Usmál se na vykolejeného černovláska Sasori a čekal na jeho reakci.
Itachi tam jen tak stál s pistolí namířenou na blonďákovu hlavu a přemýšlel, co by měl udělat, protože jen kousek před ním stál muž, kterého si přál sprovodit ze světa snad ještě víc, než Deidaru ale nemohl to udělat tady za bílého dne na ulici plné lidí, určitě by se totiž našel někdo, kdo by pak u soudu dosvědčil, že smrt Akasuni Sasoriho má na svědomí on.
„Neříkej, že jsi proti Itachi, to by našemu obchodu příliš nesvědčilo.” Zakroutil nesouhlasně hlavou Sasori, a propaloval černovláska pátravým pohledem.
Itachi si Sasoriho naštvaně přeměřoval, zrovna teď ať se mu to líbilo nebo ne nezbývalo mu nic jiného, než mu Deidaru prostě nechat.
,Třeba nakonec mluvil pravdu a skutečně nic neslyšel ani neviděl.’ Prolétlo Itachimu hlavou
Nasadil přátelský úsměv.
„ Konec konců, proč ne?” přikývl smířlivěji
„Když to prospěje obchodu.” Dodal o něco tišeji.
Na červenovláskově tváři se usadil spokojený úsměv.
„Mnohokrát děkuji, jen doufám, že jsi mi ho nedal jen kvůli tomu, co jsem řekl o našem společném obchodu, nechtěl bych, aby to vypadalo jako vydírání, víš přece, že něco takového nemám v povaze.” Namítnul Sasori s pozvednutým obočím.
„Jak tě něco takového mohlo vůbec napadnout, Sasori?
Budu velice rád, když ho ode mě přijmeš jako dar na důkaz našeho spojenectví.” Kysele se pousmál Itachi.
,To víš, ty parchante, že to dělám jenom kvůli tomu pitomýmu obchodu, jinak bych toho blonďáka už dávno oddělal a tebe taky.’ Honilo se Itachimu hlavou.
Vrhl na Deidaru poslední vražedný pohled, zajistil si zbraň, kterou následně schoval pod černé sako.
Otočil se, aby se ujistil, že jeho dva společníci udělali to samé.
Pak už jen kývl na Sasoriho a s kamenným výrazem odcházel.
Jeho dva nohsledi ho s nechápavým výrazem následovali.
Nevěděli sice, proč na tu hloupou nabídku jejich šéf přistoupil, ale asi k tomu měl dobrý důvod, když tak rychle otočil.
Sasori věnoval blonďákovi ještě jeden pátravý pohled a pak kývl na svého šoféra.
„Obvaž mu tu ránu a pak ho přines ke mně.” Kývl ke dveřím limuzíny, do kterých vzápětí nastoupil.
Po deseti minutách už ležel Deidara uvnitř prostorné, černé limuzíny s hlavou položenou na červenovláskově klíně.
Bohužel byl v bezvědomí a tak Sasori mohl jenom pozorovat jeho uvolněnou, spící tvář.
Původně chtěl začít s výslechem už teď v autě, ale podle toho jak blonďák vypadal, s tím bude muset začít o něco později, než původně plánoval.
Itachi naštvaně rázoval po ulici ke svému domu a jeho dva nohsledi ho jen tiše následovali.