Kuraičin koutek

Ale i když si všechno pořádně promýšlel, stále docházel k závěru, že k Itachimu prostě zajít musí, pokud tedy raději neobětuje čísla všech svých klientů, jejichž objednávky ne zřídka kdy přesahovaly i milionové částky.

,Přece nejsi baba Deidaro, prostě tam proklouzneš zadním vchodem, sebereš mobil a zase vypadneš.

Vůbec nikdo si tě nemusí všimnout.’ Přesvědčoval blonďák sám sebe po cestě k Itachiho sídlu.

Proklouznout zadním vchodem, který je málo kdy hlídaný, přes rozsáhlou zahradu, z ní oknem do knihovny, opravdu nebylo tak složité, jak si zprvu myslel.

Tichounce otevřel mohutné dveře knihovny a opatrně vykoukl na chodbu, aby se ujistil, že na ní zrovna nikdo není a ostatní dveře od všech pokojů této chodby jsou pečlivě zavřené.

Úlevně si oddychl, vyšel z knihovny, zavřel za sebou tiše dveře a s napjatými snad všemi smysly v těle se pomalu pustil ke čtvrtým dveřím z leva, což byl Itachiho pokoj.

Když došel až ke dveřím onoho pokoje, přitiskl nejdřív na dveře a chvíli poslouchal, jestli náhodou není někdo uvnitř, když se ujistil, že pokoj je skutečně prázdný.

Otevřel dveře, vklouzl dovnitř a rychle je za sebou zase zavřel.

Teď stál v prostorném pokoji, jemuž vévodila obrovská postel s nebesy, vlevo od té obrovské postele bylo okno, které sloužilo zároveň i jako dveře na balkon a vpravo bylo několik vyřezávaných dřevěných skříní na oblečení, středně velký dubový, pracovní stůl a malý konferenční stolek s několika polstrovanými židlemi, na kterém ležel i blonďáčkův mobil.

Deidara v mžiku překonal vzdálenost mezi dveřmi a konferenčním stolkem, rychle si strčil mobil do kapsy a stejně tiše jako sem přišel, zase odešel.

Když se potichu plížil chodbou směrem ke knihovně, všiml si, že jedny dveře jsou pootevřené.

Zvědavost, která byla nyní silnější než strach, ho přinutila jít o trochu blíž a zaposlouchat se tak do rozhovoru.

Strnul na místě, když rozeznal hlas svého bývalého milence, jak se rozčiluje na některého ze svých podřízených, nebo to tak aspoň vyznělo.

Avšak ještě víc než Itachiho hlas ho vyděsilo to, co vlastně bylo příčinou černovláskovi špatné nálady.

„To je to tak těžký, zabít toho prašivýho parchanta?!” řval dál na muže, klečícího před ním.

„N-nedokážu si to vysvětlit, pane.” Začal se hned obhajovat klečící muž.

„ Poslal jsem na něj deset svých nejlepších mužů, ale oni byli prostě lepší.” Zašeptal omluvně muž.

„Byli jen tři, jak mohli být lepší, když na něj stříleli ostřelovači?!” nemohl pochopit Itachi, rozzlobený ještě víc než před chvílí.

 „Fajn.” Vypěnil Itachi.

Z pod černého saka během okamžiku vytáhl pistoli, kterou namířil klečícímu muži přímo mezi oči.

Deidara zalapal po dechu, když skulinou mezi dveřmi uviděl, jak jeho bývalý milenec chladnokrevně zabil jednoho ze svých podřízených.

„Ukliďte to, než mi tou krví zničí koberec!” štěknul Itachi po dvou mužích, kteří až do této chvíle jen nečině přihlíželi konání svého pána, bez sebemenšího náznaku nesouhlasu.

Teď jen oba přikývli, že rozumí a okamžitě se jali odklidit tělo svého bývalého kolegy.

„Odneste ho k Loutkaři a nezapomeňte informovat policii.” Dal jim ještě přesné instrukce černovlásek a v klidu se usadil za velký stůl, podle barvy nejspíš z třešňového dřeva.

Blonďák za dveřmi se snažil co nejtišeji zase odejít, dřív než z pokoje vyjdou ti dva, co měli za úkol odklidit mrtvolu, když mu v kapse začal vibrovat mobil.

Plný obav, aby ten tichý zvuk náhodou někdo neslyšel se, co možná nejrychleji snažil mobil vypnout, přičemž sebou polekaně trhl, když už začínala hrát i standardní vyzváněcí melodie.

Během pár sekund se mu podařilo mobil vypnout, ale už si nevšiml malého dřevěného stolečku s velkou bohatě zdobenou vázou z čínského porcelánu, stojícího jen kousek od dveří, za kterými se před chvílí stala vražda.

To co hned vzápětí uslyšel, způsobilo, že by se v něm v tu chvíli krve nedořezal.

 Srdce mu vynechalo několik úderů, když za zády uslyšel tříštění skla o podlahu.

Prkenně se otočil a s vytřeštěnýma očima koukal na rozbitou vázu na podlaze.

,Myslím, že tohle už asi někdo slyšel.’ Vylekaně si pomyslel Deidara.

„Co to bylo?” nechápavě vzhlédl Itachi od papírů, které měl na stole.

Jeden z mužů, co se chystali odnést svého bývalého kolegu, se podíval ze dveří.

Právě včas, aby stihl zahlédnout nějakého blonďatého mladíka, jak běží do knihovny.

„Je tady nějakej blonďák.” Otočil se na Itachiho s pozvednutým obočím.

„Co všechno slyšel?” zajímal se hned s mírnými obavami v hlase.

„A co tady ještě děláte vy pitomci, jestli to někomu řekne, jsme vyřízený!” řval na oba už úplně rudý černovlásek.

„Knihovna.” Křikl za ním jeden z mužů, co se rozeběhli za ním.

Deidara rychle proběhl chodbou zpět do knihovny a modlil se, aby ho nikdo neviděl.

Doběhl k oknu, kde se na chvíli zastavil, snažil se popadnout dech a zklidnit bušící srdce.

Když se mu podařilo konečně popadnout dech, zaposlouchal se do ticha knihovny, jestli ho někdo nesledoval.

Nejdřív se nic nedělo, ale pak uslyšel na chodbě něčí kroky a vzápětí se otevřely dveře, ve kterých se objevil Itachi s pistolí v ruce.

„Itachi?” vydechl blonďák a pohled mu padl na zbraň v černovláskově ruce.

„Co tady děláš Deidaro?” snažil se mluvit klidně černovlásek.

„J-já, přišel jsem si p-pro mobil.” Odpověděl mu třesoucím se hlasem a podvědomě se sunul k oknu, kterým se sem dostal.

„Pro mobil říkáš?” zopakoval Itachi a pomalu se přibližoval k blonďákovi.

„N-nic jsem neslyšel, přísahám, že jsem si sem přišel jenom pro mobil.” Zakoktal se Deidara.

„Promiň zlato, ale tohle ti bohužel nevěřím.” Pousmál se na něj černovlásek.

„T-tak víš c-co? J-já nikomu nic neřeknu a t-ty mě necháš jít, a-ano?” měl co dělat, aby se mu vůbec podařilo vyslovit souvislou větu Deidara.

„Myslím, že tohle taky nepůjde, miláčku.” Zacukroval Itachi a byl už skoro u blonďáka.

Deidara se dál vyděšeně sunul k oknu a nespouštěl Itachiho z očí.

Koutkem oka zjistil, že stojí přímo před otevřeným oknem.

„Je mi líto drahoušku, ale jinak to nejde.” Pousmál se na Deidaru černovlásek a namířil mu zbraní mezi oči stejně, jako před pár minutami mířil na toho neznámého muže.

Deidara už se víc nerozmýšlel a po zádech vyskočil z okna.

Itachi pohotově vystřelil, aby ukončil život svého bývalého milence, ale povedlo se mu ho trefit pouze do ramene.

Deidara s bolestným výkřikem dopadl na zem a málem si při tom vyrazil dech.

S vypětím všech sil se snažil co nejrychleji vyškrábat na nohy, což se mu po chvíli povedlo.

V životě by ho nenapadlo, že něco tak malého jako je kulka může způsobit tak strašnou bolest.

Rameno mu silně krvácelo a přes bolest s ním nemohl skoro vůbec hýbat.

Opatrně si zranění ohmatal a vyděšeně se rozhlížel po Itachim.