Kuraičin koutek

Deidara zmoženě ležel na své “posteli” a mělce oddychoval, tak aby si prudším nadechnutím nezpůsobil ještě více bolesti než doposud.

Myslel si, že nic už nemůže být horší, než to, že ho postřelili a málem přejeli autem.

To trvalo ale jen do chvíle, než se ocitl v téhle podivné cele a poznal člověka, který byl snad ještě horší než Itachi.

Seprané zašedlé prostěradlo, na jeho posteli bylo zbarvené do ruda jeho vlastní krví.

Prostřelené rameno mu opět silně krvácelo stejně jako natrhlý ret a další řezné rány, které mu za necelý týden ten podivný Kento způsobil.

„Tak už něco řekl?” zeptal se rudovlasý muž, sedící v pohodlném koženém křesle za velkým dubovým stolem ve své pracovně.

„Ne nic, pořád jen dokola opakuje to samé, co nám řekl poprvé.” Zakroutil hlavou Kento.

„To přece není možný, tak na něj musíš přitvrdit!” rozkřikl se na muže v masce.

„Myslím, že to nepůjde, pane, vyzkoušel jsem na něj už úplně všechno, ten chlap buď skutečně nic neví anebo má neuvěřitelnou výdrž.” Pronesl svůj názor poprvé nahlas, černovlásek.

„Možná, že jsem nakonec toho prohnaného Uchihu přece jen podcenil.” Zamumlal si pro sebe.

Černovlásek svého šéfa jen s nechápavým výrazem sledoval a absolutně nechápal, co tím myslel.

Sasori chvíli jen seděl a se zamyšleným výrazem si pohrával s propiskou, kterou protáčel mezi prsty.

„Mám to.” Řekl najednou rudovlásek a po jeho obličeji se rozlil spokojený úsměv.

Kento zaraženě pozoroval úsměv na tváři svého šéfa, už dlouho ho neviděl v tak dobré náladě a nikdy to nevěstilo nic dobrého.

Poslušně si vyslechl celý jeho plán, pak jen kývl, že rozumí a jako duch se opět vytratil.

Deidarovi se konečně podařilo najít dostatečně pohodlnou polohu, aby se aspoň na chvíli mohl normálně nadechnout a nezpůsobit si přitom ještě větší bolest, než doposud.

Opatrně si položil pravou ruku na hrudník, jak se snažil nedýchat moc zhluboka.

Jen na chvíli zavřel oči a okamžitě se propadl do klidné náruče spánku.

Připadalo mu, že nespal ani půl hodiny, když na chodbě opět uslyšel blížící se kroky.

Srdce se mu vyděšeně rozbušilo, za těch pár dní, co tady byl uvězněn, mu tenhle zvuk připadal jako ta nejděsivější věc na světě.

Ticho, které narušoval jen jeho nepravidelný dech a temnota, v níž nebylo viděl skoro nic kromě slabých slunečních či měsíčních paprsků.

Připadal si jako zvíře, chycené v kleci, bez možnosti útěku.

Zvíře, chycené v malé temné místnosti, poslušně čekající na další mučení možná i na smrt.

Všemožně se snažil potlačit třes, jenž ovládnul celé jeho zesláblé tělo.

Těžké dveře se s vrznutím otevřely a v nich stál Kento.

Deidarovi se zatajil dech, když se k němu jeho noční můra začala přibližovat.

Nešetrně ho shodil z postele a za zkrvavené zápěstí ho vytáhl na nohy.

Blonďák se mu snažil vytrhnout, ale síly ho už dávno opustily a jeho snažení tak působilo spíše komicky.

Vykřikl bolestí, když Kento pevněji stiskl štíhlé zápěstí a strhl tak strupy z již trochu zacelených ran a jeho nehty se zaryly do živého masa zápěstí.

Deidara teď už plně propadl panice, vždycky to začínalo stejně, hrubě ho stáhl z postele a pak mu píchl tu injekci s látkou, která ještě více umocňovala bolest, jenž mu poté způsoboval.

Vynaložil veškerou svou sílu na to, aby vyprostil své zápěstí z černovláskova pevného sevření, bohužel marně.

Kento pevně svíral jeho zápěstí a do žil mu nešetrně zapíchl tenkou jehlu.

Deidara sebou zmítal, kopal a křičel, ale nebylo mu to nic platné, byl až příliš slabý na větší odpor a připadal si jako hadrová panenka v rukou zlobivého dítěte.

Látka smíchaná s jeho krví účinkovala téměř okamžitě a blonďák cítil, jak se jeho zápěstí dostává do jednoho ohně.

Všechna zranění na těle teď pociťoval mnohem jasněji, něž před chvílí, mohl teď cítit i tu nejmenší odřeninku na těle.

Deidarovi se ze rtů vydral bolestný výkřik, když mu Kento ostrým nožem znovu rozřízl již lehce zhojenou ránu po průstřelu na rameni.

Zanedlouho se nesl blonďákův křik jako ozvěna skoro celým podzemním prostorem.

Deidarovi už se začínaly před očima dělat mžitky a on cítil, že se každou chvíli musí propadnout do vítané náruče bezvědomí.

Ležel na zemi v kaluži vlastní krve a jeho tělo ovládal třes.

Bolest, která se mu rozlévala po celém těle, už byla skutečně nesnesitelná.

Kento se k němu shýbl, aby mohl pokračovat ve své práci, když se najednou s tichým vrznutím otevřely dveře, vedoucí do jeho cely.

Deidara se při tom zvuku roztřásl ještě víc a snažil se odplazit z černovláskova dosahu.

Ten jen cosi nasupeně zavrčel, narovnal se a chtěl si pro blonďáka dojít, když mu někdo zezadu přiložil chladnou hlaveň zbraně k hlavě.

„Myslím, že jsi asi nepochopil moje rozkazy, Kento, jasně jsem řekl, že je to můj host a podle toho ses k němu měl chovat!” zazněl zpoza černovláska čísi rozzuřený hlas.

Deidara mohl jen vyděšeně sledovat zaskočený výraz svého trýznitele.

„Om-omlouvám se, pane, myslel jsem, že…” zakoktal se Kento, ale jeho šéf ho přerušil.

„Tak raději příště nemysli a udělej to, co ti řeknu!” rozkřikl se na něj šéf.

„A-ano pane.” Pokorně se uklonil černovlásek.

Deidara nechápavě pozoroval, jak se Kentovo chování mění, jako mávnutím kouzelného proutku.

Díky té troše slunečních paprsků, které pronikaly do cely, mohl ze svého neznámého zachránce zahlédnout pouze několik pramínků rudých vlasů.

Ještě než se jeho zachránce stačil sehnout až k němu a zhodnotit rozsah jeho zranění, Deidara už neudržel oči otevřené a znovu se propadl do bezvědomí.

„Jen omdlel.” Řekl spíš pro sebe rudovlásek a lehce se usmál.

„Kento, odnes ho nahoru, do pokoje pro hosty.” Rozkázal černovláskovi Sasori a odešel z cely.